Zaprášené bedny

Sotva si Sejkora pročetl životopis Vasila Mohority i jeho otce, zazvonil telefon.

„Nebudeš věřit, co se stalo!“ vykřikl Sejkorův bratr, který žil v Praze.

„Co?“

„Vilda podepsal Chartu.“

„Vilda byl vždycky vadnej.“ Bratranec Vilém se naštěstí nejmenoval Sejkora a bydlel až v Kladně, takže se s ním nikdo z rodiny nestýkal.

„Vylili ho z Poldiny.“

„Co mohl čekat? Je to vůl.“

„Petra z toho byla na nervy. Říkali jsme ti, že ji vykopli ze školy?“

„Ne.“ Petra byla Sejkorova neteř, jen o dva měsíce starší než jeho dcera.

„Opila se a chtěla utéct na Západ, prej v tomhle koncentráku nevydrží. Naštěstí si s ní nějakej řidič kamionu ještě před Rozvadovem promluvil, dal jí peníze a posadil na autobus zpátky do Prahy. My jí mezitím sehnali učňák, učí se na prodavačku.“

„Tak vidíš,“ chlácholil ho Sejkora, který si vzápětí představil svou dceru jako prodavačku, a pomyslel si, že by to on ani jeho žena nepřežili.

„Jenže na učňák nastoupil jako mistr odborný výchovy bejvalej lampasák, úplnej vypatlanec. Každý ráno ty nebohý holky, který se měly naučit prodávat, nechal nastoupit do pozoru a zkoušel je z toho, jaký kanony používá československá armáda.“

„Fakt? To je neskutečnej pablb.“

„Petra mu to taky řekla. A pak udělala ještě větší blbost. Šla na diskotéku a víš, koho si tam narazila?“

„Nějakýho ženáče?“

„Ne, mladýho svobodnýho kluka.“

„Tak vidíš… Nebo je to nějakej feťák? Nebo disident?“

„Je to Němec. Západní.“

„Do pytle.“

„To není všechno.“

„Tak je ženatej a má děti?“

„Něco stokrát horšího. Slouží v bundeswehru. V Praze trsal, protože dostal vopušťák. Druhej den Petru dostal přes hranici.“

„Cože?“

„Petra je v západním Německu.“

„Kde?“

„V Ramsteinu.“

„Do prdele práce!“ vykřikl Sejkora, který věděl, že Ramstein je největší americká základna v celé západní Evropě.

„Jestli se na to přijde, jsme všichni v hajzlu.“

„Hlásili jste to?“

„Ne.“

„Tak klid, zatím se nic neděje…“ Sejkora pohlédl na hodinky. „Hele, musím padat. Mám důležitou poradu. Třeba se Petra vrátí.“

„To je všechno, co mi řekneš? Že máš důležitou poradu?“

„Víš, kdo mi přijede s projevem? Mohorita, ty vole. Jestli něco podělám, uškvařej mě zaživa. Zavolám co nejdřív.“

„No tak se měj,“ odtušil brácha zklamaně a zavěsil.

Sejkora zíral na telefon.

Jestli se Petra vrátí, půjde po ní i po něm vojenská kontrarozvědka.

Nezbývalo než doufat, že se jeho neteři bude v Ramsteinu líbit.

Na první poradu bezpečnostního štábu chtěl přijít včas, takže posbíral papíry, strčil do kapsy mentolové bonbony a vyšel ze stanice. Vlajky vlály, na chodníku nebyla ani stopa po nepořádku. Pámelník u školy nasadil drobné bílé a načervenalé květy, nejspíš jako připomínku toho, jak za ním při historicky prvním Setkání mládeže v srpnu 1968 souložily dva mládežnické páry. Místní na ně vyděšeně zírali, protože nechápali, že se nějaké holky takhle odvážou.

To bylo nejslavnější Setkání v dějinách města, kdy prezidenta Svobodu před hotelem vítalo tisíc mladých lidí s květinami ve vlasech, v ošoupaných riflích a s tričky zdobenými symboly hippies. Sice se šuškalo, že prezident zastavil u hotelu, protože přímo na silnici souložil svazák se svazačkou, ale to byla jen pomlouvačná disidentská kampaň.

Ve skutečnosti se prezident zastavil, aby si dal vyhlášené šumavské bylinné víno, do něhož se tu zamiloval tak, že si na Hrad nechával posílat bedny a Mykoprodukta Vimperk se stala hlavním vinařským dodavatelem Hradu.

Sejkora si nostalgicky povzdychl a přešel ulici k budově lesnické školy. Čtyři služební auta prachatických estébáků parkovala na dvoře, odkud na ně nebylo z hlavní ulice vidět, a páté vjelo dovnitř v okamžiku, kdy vstoupil do budovy vyzdobené rudými vlajkami a údernými transparenty.