Lesácká košile

Ovce měla klidný výraz. Ostatní polehávaly ve stínu pod stromy, ale ta šedivá si zvědavě prohlížela muže za ohradou.

„Poď sem, malá.“ Bača prostrkoval ruku mezi prkny, aby ji přilákal, ale ovce sklonila hlavu a prohlížela si pavučinky rozeseté mezi stonky trav. „Tu mal Kudlička aj kozy, ale Drosselhof sa mu akosi rozsypáva.“

Sejkora přikývl. Mezi stromy nad silnicí ke kasárnám vedly dlouhé rovné průseky, tmavé kanály směřující do srdce Šumavy.

„On bol Kudlička vtedy zrelý do špitálu. Zbadal som ho v stajni. Naštastie popri išli poštári. Naozaj mi veríte, že som o tom nemal ani poňatie?“ Otočil se k louce pod silnicí u kasáren a Sejkora mu jeho zoufalství věřil.

„Tys měl něco s Borovcovo ženou?“

„Hej. Veď viete, aká to bola baba.“

To samé Sejkoru napadlo včera, když si v Borovcově dílně prohlížel její fotografii.

„Proto jsi tenkrát v srpnu zdrhnul ze dne na den?“

„Borovec mi hrozil, že ma zavrie za vlastizradu, a pretože všade boli Rusáci, ja som vedel, že tí z neho urobia komandanta tej vašej žandárskej stanice, a nechcel som sedieť také dlhé roky.“

„Nedostal jsi ten strach náhodou až po tom, cos tady vyvedl tu pitomost?“

„Ja som nič neurobil. To bola iba stávka a ja som ju vyhral – a tie peniaze som nikdy nedostal.“

„Byl jsi vožralej?“

„Ako prasa, však ma skoro trafili, takýto kúsok vedla obličky.“

Sejkora si vzpomněl na prostřílené holínky, které viděl v Otově dílně naplněné bolsem.

„Kdes ty holínky měl?“

„Na plecniaku.“

„Jako na batohu?“

„Hej, to bol echt nemecký plecniak. Ozaj mi veríte, že som o ničom nemal páru? Bola to iba stávka.“ Otočil se k louce pod silnicí u kasáren.

„Nikdy o tom, cos tady vyvedl, nebudeš s nikým mluvit. Jinak tě seberu a nechám pod zámkem tak dlouho, až zapomeneš, co to jsou Tatry. Rozumíš?“

„Hej.“

„Tu pistoli jsi vrátil, nebo prohrál v kartách?“

„Ja som utekal, že sa mi za zadkom prášilo.“

„Takže je pořád v baráku, kde bydlí Čáryfuk?“

Bača přikývl.

Potůčky se klikatily mezi stromy a silnice stáčely k domkům na krajích lesů. Slunce svítilo a všude nad nimi zpívali ve větvích ptáci.

„Je to tu ozaj krásne.“

„Jo, ale už pojedem.“

Bača zaváhal. „A kam?“

„Ty moc dobře víš kam, kamaráde.“

Sejkora zastavil služební škodovku u lesní cesty a ukázal na kmeny, které k ní navezli lesáci.

„Zapískám jednou, zamáváš mi, zapískám dvakrát, dojdeš ke dveřím a pozdravíš, aby tě poznal.“

„Jasné, pán žandár. A co cigaretku, tu byste nemal, abysom to svinské čekanie volaako pokrátil?“

„Tady máš žvejkačku.“

Bača rozbalil peprmintku a Sejkora se otočil k rodnému městu, ke svému domu, nemocnici, k popelnici, ze které včera létaly hořící fotky, a vykročil k zahradě domu na svahu před nemocnicí.

„Můžu si u tebe dát kafe? Jsem nějak s nervama na dně.“ Sejkora nečekal na odpověď a vešel do obýváku. Na zdech visely obrazy Boubína, loveckých chat a vesnických škol. „Je tu máma?“

„Šla na hřbitov.“

Za prosklenou stěnou obýváku se rozkládal výhled na krajinu táhnoucí se až ke Strakonicím a ve vzduchu voněla pryskyřice.

„Můžu si sednout?“

„Jo, jako doma.“

Sejkora si usadil u stolku, na kterém ležel dalekohled, krabička sirek a televizní program.

„Vypadáš nějak zmoženě,“ řekl Vrabec.

„To víš, Mohorita se nechá pozvracet, Maruška Hojsová utíká z Vimperka a Eva se vrací z lázní.“ O tom, jak Kristýna doma brečí, vykládat nehodlal. „Ale víš, co mě štve nejvíc?“

„Ne.“

„Zeď na zahradě. Dělal jsem ji s tátou a vona se teď rozpadá, jako by byla z papíru. Makali jsme na ní promrzlí na kost, a zabalili to, když začalo sněžit. Už tenkrát jsem tušil, že to s ní dopadne blbě.“

„Tady máš to kafe.“

„Dík moc.“ Sejkora vzal do ruky lžičku a ukázal s ní před dům. „Ve čtvrtek tu kopali chlapi od Oty a tys mi říkal, žes tu Michala neviděl.“

„Hlídám Biháryho, Podruha a Čáryfuka.“

„A proč jsi v pátek odvezl mámu?“

„Čekal jsem na bagr.“

„Na prachatickej? Vod kanalizací?“

„Jo.“

„Já si to myslel, protože ten vod spojů je rozbitej a lesáckej by ti zničil zahradu. Ale… to je taky takovej problém…“

„Jakej?“

„Bagrista vo tom neví. Prej s tebou vůbec nemluvil.“

„Asi si mě s někým spletl.“

„Jenže já mám taky zahradu, na kterou má dorazit bagr. Už rok se na ní válejí pytle s vápnem, cementem, prkna, síta, lopaty. Cihly. A ty? Nikde ani stopa po nářadí. Pro bagristu nemáš ani lahváče, tvoje máma mi řekla, že pro něho ani nenakoupila. A všichni ví, že ten kluk jede jen na krkovičku. Prostě v tom nehraje spousta věcí.“

Vrabec se opřel v křesle. „Asi nechápu, vo co jde.“

„Dneska celej den myslím na lži. Říkal jsi, že se ti votevíral nůž v kapse, když jsi viděl Podruha a Čáryfuka. Jenže se ti otevíral, protože jsi viděl Michala. Nedávals bacha, a on si už povídal s mámou. A ta mu slíbila, že v pátek přinese fotky.

A kdyby Michal viděl fotky z natáčení filmu o Remagenu, mohlo mu leccos dojít.“ Z kapsy vytáhl tu, na které vousatý Kaňka pózoval jako zoufalý skopčák na konci války. „Třeba to, že ty řeči o vojákovi wehrmachtu dávaj smysl. Proto jsi v pátek ráno odvezl mámu na chatu, aby je Michalovi nemohla ukázat. Pak bylo potřeba je zničit. Jenže spálit v kamnech nešlo, je červen a ohně na zahradě by si Borovec všiml.“ Sejkora ukázal lžičkou na okno nemocnice, odkud všechny fízloval Borovec. „Naházel jsi je do popelnice u parkoviště, která je na druhý straně. A udělals to tak, abych to viděl.“ Zamíchal si kávu a kývl k dalekohledu na stolku. „Všichni v nemocnici nadávali, jak je Borovec šmíruje, ale tys šmíroval jeho, a když jsem z jeho pokoje odešel, předvedl jsi mi u popelnice lívanec zničenejch fotek, a navíc ještě hodil na mámu, že je zničila a má v hlavě guláš. Ale ona si pamatuje všechno.“

„Máma si pamatuje, co se stalo, když jsme byli na základce, ale zkus se jí zeptat na to, co se stalo před měsícem.“

„Já to už zkusil.“

„Vážně?“

„Jo, pamatuje si, že Kristýna se přihlásila na češtinu a výtvarku do Plzně, a to jsem jí říkal před měsícem.“

„Co mi to tu vůbec vykládáš?“

„V létě 1968 pracoval Hellner jako architekt na filmu o mostě u Remagenu. Zařídil brigádu lidem z Vimperka. Tobě bylo třiadvacet, měl jsi po vejšce a před vojnou. Taky tam byli Biháry, Bača a Čáryfuk.“

„No a?“

„Tvoje žena sem přišla na umístěnku jako zdravotní sestra s Maruškou Hojsovou rok před Evou. Bydleli jste v zatuchlý temný díře nahoře u trati vedle Rudy Zídka a Hojse, co dělá každej den bordel, že by z toho každej zcvok. Tvoji ženu sem poslali od Blatný, takže přišla od lánů růží a zahrad do tmavýho baráku u lesa, do práce se brodila hodinu sněhem, soused jí ve čtyři ráno startoval pod oknem motorovku, tchán byl nemocnej…“ Vrabec nic neřekl, a tak Sejkora pokračoval. „Eva je od Bechyně, Lešková od Kouřimi. Všechny chtěly zdrhnout. Dneska mi Eva řekla: Neutekla jsem, protože jsi začal stavět. A já se vsadím, že ti žena dala taky nůž na krk. Pak nám Hellner nakreslil baráky a Ruda našel u nemocnice pozemek s krásným výhledem. Tobě se hodil, žena by to měla blízko do špitálu a tvůj nemocnej táta taky.

Kudlička dostal kýlu a tys na Drosselhofu ukecal Baču, kterej tam chodil krmit ovce, že když v uniformě wehrmachtu přeběhne louku nad Drosselhofem a vystřelí na ruskou hlídku, dáš mu pětistovku.

A když to Bača udělal, zavolals Rudovi, že se na Drosselhofu něco děje a je nutný letáky schovat jinam. Ruda nevěděl, že Rusové hlídkujou už za zatáčkou, voni ho odpráskli, a tobě spadl do klína tenhle pozemek.“

„To je dost směšná teorie.“

„Tak se zeptáme Bači.“

„Ten je kdovíkde mezi čobolama.“

Sejkora vstal, došel k oknu a hvízdl.

Z hromady klád vstala hromotlucká postava a Vrabec se rozesmál. „Myslíš, že nepoznám Čáryfuka? Že se podřeknu a ty mě nachytáš?“

Sejkora zahvízdal podruhé, Bača vykročil k domu, a když vešel na zahradu, zdvihl ruku: „To som ja.“

Vrabec jen sáhl po sklenici vody.

„Má jít dovnitř?“

„Nemůžu věřit, žes ho zavolal až ze Slovenska.“

„Přišel sám.“

„Sám vod sebe by se nikdy nevrátil, ví, že by ho Borovec zavřel.“

„Borovec dneska ráno umřel.“

Poprvé se zdálo, že Vrabec vypadá zaskočeně, ale hned se vzpamatoval.

„Bača nemohl vědět, že Borovec umře…“

„Ne, vrátil se kvůli něčemu jinýmu.“

„A čemu?“

„Podruh prodal barák a rozhodl se, že šedesát táců prochlastá za modrej bols. Tyhle idiotský gesta rozvíří všechno. Se šumavským ve vzduchu zavoněl bols a vytáhl ochlasty ze všech koutů republiky.“

„Bača sem dorazil kvůli chlastu,“ zašeptal Vrabec. „Kvůli tomu kreténovi, co prochlastal barák…“

„Víš, kdys to podělal?“

„Já?“

„Když mluvím s lidma o Michalovi, chtěj mu pomoct. Víš, cos řekl ty? Prej ho už vykopli ze školy. Nechodí ta troska s tou tvojí holkou? Pronesls to stejně posměšně, jako vo nás mluví ty prachatický paka. Ota, Lešek, tvoje máma, Hellnerová, všem je Michala líto.“

„Co tím chceš říct? Já nikoho nezabil.“

„Po ruský hlídce střílel Bača třiadvacátýho srpna ráno. Měli jste se sejít odpoledne, tys mu měl dát pět stovek, co vyhrál, ale Kukačka, velitel stanice, dostal infarkt.

Místní pochopili, že Borovec povýší a začne si vyřizovat účty. Bačovi došlo, že musí pryč, jinak bude sedět nadosmrti. Pistoli a uniformu wehrmachtu schoval v baráku, kde bydlel s Čáryfukem. Všechno to tam je, kamaráde, dodneška. A mám i tohle,“ řekl a sáhl pro nábojnici.

„Estébáci vo ní ví. Jeden kluk z Hrabic šmejdil u kasáren a prodal ji Michalovi. Jestli se ta nábojnice bude shodovat s pistolí, kterou Bača schoval, a pár dalších se najde ve stromech nad Drosselhofem ve směru, kterým Bača střílel…“

Vrabec nereagoval.

„Je to přinejmenším nedovolený ozbrojování recidivisty odcizenou zbraní. Bača řekne, jak to bylo, a já mu poradím, aby z toho vylezl jen s pár měsícema. Navedl jsi ho, aby střílel na sovětskýho vojáka.“

„Nebylo to, jak si myslíš,“ řekl Vrabec. „Vožrali jsme se na Drossel­hofu a pak se koukali na ruskou hlídku, nadávali na okupaci a přísahali, že něco uděláme.

A Bača prohlásil, že už toho má dost a že všechny Rusáky postřílí.

Chlastali jsme dál a von zas, že kdyby mu dal někdo pistoli, ukáže celýmu světu, co jsou Čechoslováci zač. Gabčík byl taky Slovák, že jo.

Kudlička měl z natáčení schovanou na Drosselhofu ukradenou uniformu wehrmachtu a k tomu starou pistoli po tátovi. Nevím, co mě to napadlo, nejspíš za to mohlo Bačovo vytahování, povídám: Tak jo, dám ti pětistovku, když přeběhneš louku a vystřelíš na ně.

To mě pak poznaj.

Navlečeš si uniformu.

Vůbec mi nedošlo, co se může stát, byl jsem vožralej a naštvanej a potřeboval si hrát na hrdinu, a gratuloval si, jak je to skvěle vymyš­lený. Kudlička bydlel na Drosselhofu sám a byl zrovna v nemocnici, takže měl alibi. Až potom mi došlo, že budou Rusové prohledávat Drosselhof a můžou najít letáky. Dostal jsem strach, zavolal Rudovi, že ty letáky asi najdou.

Zuřil, prej jsme Rusáky měli nechat na pokoji, jsme úplně blbí, sednul na motorku a…“

„A Rusáci ho sejmuli a tys shrábnul jeho pozemek.“

„Byla to náhoda, nevím, kde se mi to v hlavě vzalo. Ale je pravda, že ten pozemek…“ Promnul si oči. „S tím soudem to nemyslíš vážně, že ne?“

„Možná jo.“

„Blbost. Pro něco sis přišel, jinak bys nepředváděl tohle divadýlko. Tak vo co de?“

„Tvůj táta uměl krásně kreslit,“ kývl Sejkora ke kresbě školy, která visela na zdi.

„Co s tím má co dělat můj táta?“

„Kristýna taky kreslí.“

„Jo, já vím.“

„Letos ji nevzali na Akademii ani na pajdák do Plzně. Nechci, aby skončila jako prodavačka.“ Zaklonil se na pohovce. „Stejskala z ministerstva školství znáš.“

„Jo, za tejden přijede na odstřel srnců.“

„Prosil jsi ho někdy o něco?“

„Já s papalášema nemám nic společnýho. Jdu s nima, je to můj revír, ale nic vod nich nechci.“

„Stejskal tvýho tátu znal, byl to jeho učitel.“

„Jo, tátu znal každej, udržel nad vodou tolik škol, i tu v Záblatí.“

„Promluvíš se Stejskalem.“

„Proč?“

„Protože potřebuju dostat Kristýnu na odvolání na pedák v Plzni.“

„Říkám ti, že jsem si s těma zrádcema nikdy nezadal!“

„Právě proto to pro tebe udělaj. Víš, jak budou rádi, když za nima konečně přilezeš? A taky to udělaj, protože si vážili tvýho táty. Jinak se do toho s Bačou pustím a ty skončíš u soudu. A když nevyjde soud, tak…“

„Tak co?“

Sejkora vyhlédl na střechy vesnických chalup na tmavomodrých kopcích, které pomalu přecházely ve světle zelené pruhy políček a luk.

„Je to krásnej barák.“

„Jo.“

„Z takovýho baráku děti neutečou. Leda že by tu Bača zůstal a po hospodách prohlašoval, že ho postavil vrah. Lidi tady ho znaj a vždycky ho měli rádi. Budou mu věřit.“

Chvilku bylo ticho.

„Dobře,“ přikývl Vrabec. „Já si se Stejskalem promluvím. Ale věříš mi, že to byla náhoda?“

„Ne.“

„Řekneš to Michalovi?“

„Jestli se mě někdy zeptá, řeknu, že to byla nehoda. Ale on mi to nikdy věřit nebude.“ Sejkora vstal. „Dlužíš Bačovi pětistovku. A pro toho ostrostřelce si vemu eště pár cigaret a sirky.“

Kolem rybízů poletovali motýli stejně jako na jeho zahradě, ale Vrabcova zídka se nerozpadala. A výhled byl nádherný, zelená pole a domy na kraji lesa a krajina táhnoucí se na jih do nekonečných rovin Čech.

Bača si rukávem košile utíral nos a Sejkora mu podal cigarety i sirky.

„Ďakujem, už som bez tých cigár celý upotený.“

„Tady máš eště tohle.“

Bača zůstal zaskočeně zírat na pět stovek.

„Ozaj si myslíte, že si to mám zobrať?“

„Přeces to vyhrál v sázce. A tady máš eště stovku na vlak.“

Další stokoruna Baču úplně vyděsila. „A čo som vlastne urobil? Veď ja som si iba ten nemecký mundúr natiahol a…“

„Nad tím nesmíš přemejšlet, jasný? Nevzal jsem sem ani tvýho bráchu, protože se to nikdo nesmí dozvědět.“

„A ja som niekoho odkrágľoval, keď som pálil po tých Rusoch?“

„Ne.“

„Vy to hovoríte iba preto, aby som sa nič nedozvedel…“

„Kdybys zabil Rusa, našel by si tě Kreml a poslal na Sibiř, ne?“

Zmínka o nadpřirozených sílách východu Baču trochu uklidnila.

„Za tu stovku si kup ve Strakonicích oběd.“

„Myslel som, že by som tu ešte nejakého šuhaja o košeľu obral. Taká modrá košeľa s tými odznakmi, to by bolo niečo…“

„Vypadneš vodsud hned. Hodím tě na vlak.“ Sejkora neměl náladu poslouchat další furiantské řeči a nasypal Bačovi do dlaně ještě sedmdesát korun.

„Ozaj som nič neurobil?“

„Ne, jsi ve všem nevinně.“

Lži, lži, lži, lži.

Jsi v tom nevinně, Bačo, pomyslel si, protože jsi dokonalé nevinné pako, které pomohlo spáchat naprosto dokonalý zločin.

Za který nikdo nebude odsouzen. Za který ani nikoho odsoudit nelze, protože se na něj nevztahují žádné zákony.

A vydělali jsme na tom všichni. A vyděláváme dodnes. Vrabec má barák. Jeho žena je šťastná, do práce to má blízko a nebydlí v močále u lesa.

Vrabcův táta mohl umřít doma.

Moje dcera se dostane na školu.

A mě povýšili, protože si Modrá bunda myslí, že jsem tak chytrej, že jsem Rudu nechal oddělat sám.

A ty, Bačo, jsi na tom vydělal pětistovku, stovku, a ještě sedmdesát korun.

Jenom Rudu to stálo život a jeho ženě a Michalovi to zničilo budoucnost.

Pohlédl na krajinu v dálce před sebou, podobnou lesklé tabuli, kterou kdosi pomaloval bílými obrázky domů a zelenými proužky polí.

Co může dělat?

Nic.

A vzápětí si pomyslel, že až na průšvih s Kristýnou všechno zvládl.

Ale co je to za průšvih?

Půlka národa byla počatá na svazáckých nebo stranických akcích.

A páchá kvůli tomu někdo sebevraždu?

Kristýna se s tím taky srovná.

Hlavní je, že jí zařídil školu. Jak to říkal podplukovník Kratochvíl?

Nejdůležitější člověk na světě je ten, co ti dostane holku na školu.

Konečně si bude připadat jako otec rodiny.

A opravdu si tak připadal, když se s jediným svědkem vraždy vydal ke služebnímu autu.