Malý Vinnetou

Před měsícem byl Michal u sazeče Kasla pro grafické návrhy, na které si vzpomněla máma. Stejně jako tehdy si Kasl kreslil u stolu, jen z otevřeného okna dnes vyhrávala osamělá pionýrská trumpeta.

„Pane Kasl, nedal byste mi dvě piva?“

„To víš, že jo, Michale, jsou ve vaně.“

„Peníze mám.“

„Nic mi nedávej. Ale skleničku mám čistou asi jenom jednu, tu vod hořčice.“

„To je dobrý, já skleničku nepotřebuju.“

„A slib mi, že si dáš ty piva jen dvě.“

„Slibuju, pane Kasl.“

Michal se nahnul nad vanou, vytáhl dvě lahve ledového platana, největší poklad dočasné prohibice, a otřel je ručníkem.

Na chodbě u zdi stála police s knihami, které Kasl už desítky let graficky upravoval pro Klub poezie. Horní řada začínala Hrubínem a končila Šiktancovou sbírkou Adam a Eva, kterou znal Michal díky Karlu Crhovi nazpaměť:

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak
v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom
kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká
z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu – – –

Slyší mě takhle Kristýna?

Kdybych aspoň nezapomněl na její dopis ze školy. Nemůžu mít hlavu plnou toho, co se stalo tátovi, to mě jednoho dne může úplně zničit.

„Našels je?“

„Jo, jsou krásně vychlazený.“

„Víš, co si pamatuju? Jednou sis cestou ze školy četl Ohníček a hrozně ses při tom smál. Vůbec jsi nevnímal, co se kolem tebe děje. Ta stránka musela být krásně udělaná, když tě tak pohltila.“

„To byl asi Malej Vinnetou.“

„Mám tu starý ročníky, kdybys chtěl.“

„Možná někdy. Nevíte, kde chtěl táta stavět?“

„Já ani nevím, že chtěl stavět.“

„Našel jsem tuhle fotku.“ Michal sáhl do montérek. „Tady vzadu je napsáno Lomcovák.“

„Jo, o tom tenkrát v hospodě furt vykládali.“

„O čem?“

„Že Lešek poletí do Anglie.“

„Do Anglie?“

„Jo.“

Michal si vzpomněl na výstřižky, které přinesla Hanka Crhová. „Nesouviselo to s královnou?“

„O královně mluvili, přišlo mi to divný, asi proto si to pamatuju. Víš, kdo by o tom mohl něco vědět?“

„Ne.“

„Nějakej lampasák.“

„Lampasák? To myslíte vážně?“

„Michale, v osmašedesátým se tady spousta důstojníků zachovala jako hrdinové. Rusy nepustili do kasáren, dokud nepřišel rozkaz se vzdát. A pak je jejich kamarádi u čistek potopili.

Byli to stateční chlapi, co si našli práci už jen v lese nebo jako závozníci. Občas je vidím v hospodě, do jednoho jsou z nich trosky.“

Z náměstí se ozvala pronikavá melodie:

„Není to trumpeta z Romance pro křídlovku?“

„Asi.“ Michala ani nepřekvapilo, že Kasl i uprostřed Setkání mládeže myslí na Hrubína. „Nemohl táta něco schovávat?“

„Myslíš letáky?“

„Jaký letáky?“

„Ty, co se tu v osmašedesátým tiskly proti Rusákům.“

„U nás v tiskárnách?“

„Ne, vojáci měli v kasárnách vlastní tiskárnu. Možná jim táta připravoval sazbu. Prsty v tom měl určitě Suez.“

„Takovej ten tlustej lampasák, co tak chlastá?“

„Jo.“

„Ti ostatní na fotce v tom taky jeli?“

„Řekl bych, že jo, drželi při sobě.“

„Nějak mi nejde do hlavy, že se táta kamarádil se Sejkorou.“

„Chodili spolu do školy, ale pak se pohádali kvůli nějaký fotce. Sejkora byl na tvýho tátu hrozně vytočenej.“

„Co to bylo za fotku?“

„Michale, já se mezi ně nepletl.“

„Tak děkuju. I za to pivo.“

„Nemáš zač. Vrátíš se do tiskárny?“

„Možná.“ Otočil se ke knihovně. Jestli má nějaká práce smysl, tak tahle. Tolik obyčejných lidí v tomhle městě to ví, jen já se radši plácám ve výkopech, smrdím jak tchoř a chci si připadat jako někdo, kdo hledá pravdu.

„Fakt docela páchneš,“ přivítal ho na lavičce David. „Ale za pivsona rozhodně dík.“

„Nemáš zač.“

„Aspoň že nesmrdíš po šumavským. Včera jsem se napil toho vaše narkotickýho lektvaru a měl jsem pocit, že jsem u nás v Prachaticích na starým hřbitově u hrobu jednoho muslima… šílený.“

„Našels tu čepici?“

„Ne, a to mě mrzí, je po tátovi.“

„Už sis vzpomněl na tu básničku?“

„Ani náhodou. O čem byla?“

„O lidech, co tady nemaj šanci. Byl tam dobrej rým – Wiesenhof a Gorbačov.“

„Jo tohle…, občas mě něco napadne. Víš, myslel jsem i na takovou povídku o tom klukovi, co tam zalez a umřel.“

„Vážně?“

„Jo.“ David se napil. „Hele, kdybys tak viděl, co jsem včera vyvedl.“

„Já se taky překonával, vylomil jsem zámek v jedný stáji.“

„To já zas někoho poblil. A z toho bude průser, kamaráde. Nej­horší je, že to samý udělal už můj táta.“

„A tvůj táta dělá co?“

„Sedí.“

„Počkej… jako…?“

„Jo, jako v base.“

„A co provedl?“

„Nic. Vážně nic neudělal a je za katrem. Tomu nikdo nevěří, že jo, všichni si myslí, že něco udělat musel.“

„Já tomu věřím.“

Dole na silnici do Pasova zatroubil německý kamion, na kraji vozovky se kousek od dílny kanalizací zaleskla světle zelená simca a před ní pokuřoval muž v civilu.

„Vidíš toho chlápka?“

„Jo,“ řekl David.

„Myslíš, že je to tajnej?“

„Možná jo. U nás ti blbouni taky hlídali. Cos provedl?“

„To ještě nevím, ale radši se vypařím.“

„A kam?“

„Někam nad město. Ale sklepama, ti kreténi budou hlídat všude.“

„Můžu s tebou?“

Michal přikývl a z rozkvetlé zahrady vyrazil do tmavé, plísní prosycené chodby. Doufal, že až vyleze nad nemocnicí, bude mezi kasárnami a Drosselhofem vyspávat někdo, kdo ví, co je Lomcovák, i to, co tenkrát táta schoval.