Tekutá vata

V místnosti seděli čtyři zástupci prachatické SNB. Za okres tu byl okresní tajemník ONV, za město městský tajemník MNV, za svazáky předsedové okresní i městské organizace. Esenbáci byli v uniformách, tajemníci v oblecích a svazáci ve světle modrých košilích a s rudými kravatami.

Sejkora na ně kývl, oni kývli na něj. Oknem zahlédl, jak na dvůr vchází podplukovník vojenské kontrarozvědky. Toho tu nečekal, a tak si okamžitě vzpomněl na svou neteř v Ramsteinu.

„Je deset nula osm,“ prohodil netrpělivě šéf okresní organizace SSM.

„Ještě počkáme,“ oznámil šéf místní SSM a vzápětí vstoupili dva muži z prachatické StB, oba v civilu. Sejkora je znal od vidění, ten menší a tlustý byl vždycky tak napuchlý, že se zdálo, že každým okamžikem praskne, a ten vysoký sloužíval ve Vimperku jako lampasák a udával tak srdnatě, že si ho všimli na okrese.

„Je tu rádio?“ zeptal se ten tlustý.

„Tamhle v koutě,“ ukázal šéf místní SSM.

Estébák zapnul rádio. Ozvala se populární píseň:

Rozhod jsem se léčit lásku lékořicí,
objednám si aspoň tisíc odnoží.
Pak si svařím soudek vína se skořicí…

„Kdybych měl tolik prachů jako Neckář, tak budu pít něco pořádnýho, ne takovej sajrajt. Víno se skořicí.“ Nad tou představou se tlusťoch otřásl, nabral si na stolku v rohu polomáčené sušenky a vrátil se ke stolu.

„Ty jsi Sejkora?“

„Ano, soudruhu.“

„Co soudruh Borovec?“

„Čeká na chirurgický zákrok.“

„Jirka tady udělal neskutečnou práci. Věříme, že máš všechno pod kontrolou.“

„Ano, jistě. Mám.“

„Co víš o letišti?“

Sejkora polkl.

„O letišti?“

„Tak vidíte, soudruzi,“ zavrtěl vysoký estébák nevěřícně hlavou. „Za pár hodin nám slavnostně začíná Setkání mládeže a vypadá to, že jsme jeho přípravu podcenili jako nikdy předtím.“

Nikdo ze Sejkory nespouštěl oči. Všem už došlo, po kom se budou vozit.

Napětí v místnosti opadlo.

První pracovní schůze bezpečnostního štábu byla zahájena.

„Osmnáct let. Chápete to?“

Nikdo v místnosti nechápal, ale bylo jim to srdečně jedno, protože hubený estébák civěl na Sejkoru.

Osmnáct je mojí dceři, napadlo ho. Je doma, slíbila, že vyžehlí a poskládá prádlo. A osmnáct je mojí neteři, a ta je v Ramsteinu.

Po zádech mu stekla první kapka potu.

„Soudruhu, řekni nám, co jsi dělal, když ti bylo osmnáct? Nasával pivo a koukal holkám pod sukně, že ano?“

Sejkora se nervózně usmál.

„Mám pravdu?“

„Máš, soudruhu.“

„Já vím, že mám. Myslel jsi ale někdy na to, že zničíš NATO? Že rozvrátíš bundeswehr nebo Atlantickou alianci?“

„Ani ne,“ přiznal Sejkora upřímně.

„Dokázal bys jako nepřítel socialistického zřízení už v osmnácti letech provést takový skutek, který by způsobil okamžité propuštění sovětského ministra obrany – válečného hrdiny druhé světové války – a dvou tisíc důstojníků? Myslel jsi na to, když jsi nasával čůčo?“

„No… Nemyslel.“

„Ale jsou lidé, kteří na to nejenom myslí, ale také to dokážou. Víš, co je to za lidi?“

„Ne.“

„Mladí lidé, kteří se v osmnácti letech rozhodnou změnit svět – jako Mathias Rust.“

Mathias Rust? Kdo to je Mathias Rust? Sejkora si kupodivu vzpomněl; byl to amatérský západoněmecký pilot, který před týdnem přeletěl ostře střeženou vzdušnou hranici Sovětského svazu a přistál na Rudém náměstí v Moskvě.

„Víte, jak o něm píšou novináři? Jako o nebezpečným způsobem nezkušeném mladíkovi!

A přesně taková je celá naše mládež – nebezpečným způsobem nezkušená. Takže, soudruhu, znovu: co víš o místním letišti?“

Sejkora se nadechl. „My… nemáme… letiště.“

„Letos, soudruzi,“ pokračoval vysoký estébák, „očekáváme obrovský tlak. Nezaviněné neštěstí v Černobylu bude zneužito k politickým cílům. V Teplicích dav na ulici skanduje My chceme dýchat! a na pohotovostní jednotku, která se je snaží vytlačit, řve Kolik za to máte?__“ Výhružně pohlédl na Sejkoru: „Všechny, co něco podělají, přeložíme ještě tento týden, aby mohli zbytek života řezat do chuligánů v Teplicích.“

Sejkora polkl.

Zprávám o nedýchatelném vzduchu na severu nevěřil, dokud na Šumavu nezačaly hromadně přijíždět školy v přírodě. Jednou je volali na Nové Hutě, kde se nějaký deváťák opil a rozbil okna vedlejšího rekreačního objektu firmy, která stavěla Temelín.

Učitelka se bála, že úřady budou incident vyšetřovat jako průmyslovou sabotáž. Sejkora ji hodinu uklidňoval, že sežene sklenáře a nikdo se nic nedozví. Nabídla mu dort, protože slavila poněkud nepovedené narozeniny, a on si nakonec dal pár vaječných koňaků s tím, že ho Cívka odveze domů.

Učitelka vyprávěla, že tři týdny bylo ve vzduchu tolik síry, že skrz žlutou kaši nebyl vidět ani chodník pod nohama. Do školy chodila tekutou vatou a místo dětí potkávala nažloutlé stíny, které se ploužily ulicemi. Jednou se jí z toho strašně točila hlava a zdálo se jí, že z chodníku vytékají žlutošedé sliny.

O tom, že je vzduch plný jedu, se lidé dozvídali, jen když odvážní řidiči městské dopravy vyvěsili žluté praporky.

„Všechnu protistátní ekologickou činnost,“ pokračoval vysoký estébák, „řídí zpovzdáli osoby, který se vydávají za vědce, a překroucené informace předávají chartistům. Dejmal, Moldan, Vavroušek, Kužvart, ty všechny samozřejmě sledujeme. Proto jsme tady – abychom hledali stopy, které vedou od zelených anarchistů k chartistům.“

Předseda místní organizace SSM si odkašlal. „Ale mládežníci jsou prověření. Za všechny účastníky ručí jejich místní organizace SSM.“

„Soudruhu, ty nevíš, co za chamraď jsou ekoanarchisté a jaké nebezpečí představují pro naši mládež.“

Znovu pohlédl na Sejkoru, který o žádných ekoanarchistech v životě neslyšel.

„Kam je odvezeš?“

„Do Husince,“ vykoktal Sejkora, protože věděl, co s chuligány dělával Borovec. Před dvěma lety se na doporučení pražské orga­nizace SSM pozvala ruská rocková kapela, jenže ve Vimperku nikdo nechtěl, aby vystupovala, tak její koncert zrušili, muzikanty odvezli do hotelu v Husinci, kde se Rusové ožrali a rozmlátili pivnici i restauraci.

„To není řešení. Co když něco vyvedou i tam?“

„Tu nejhorší verbež svážíme do cikánského údolí pod Boubínem. Údolí objedeme a vracíme se zpátky na Prachatice, takže si ti ubožáci myslí, že jedeme na Vimperk, a když je pustíme, vydají se opačným směrem. Nejbližší značka bývala po deseti kilometrech až u Kratušína, tu jsme odstranili, takže než zjistí, že nemíří na Vimperk, dojdou až do Prachatic.“

„Není to verbež a nejsou to ubožáci,“ opravil ho předseda okresní organizace SSM.

„Na nádraží máš svoje lidi?“ pokračoval v Sejkorově výslechu estébák.

„Ano, i dvacet pomocníků VB a samozřejmě železniční ostrahu.“

„Záchytka je připravená?“

„Dvacet čtyři hodin denně po celou dobu Setkání.“ Záchytku zřídil Borovec, byla to nezařízená a nevětraná nemocniční místnost, kde se opilci nechávali vystřízlivět.

„No, dejme tomu,“ pronesl vysoký esbéták.

„Kdo přijede s projevem?“ zeptal se šéf místní SSM.

„Soudruzi, máme pro vás velké překvapení. Letos se na Setkání mládeže dostaví soudruh Vasil Mohorita.“

„Bude mít projev?“

„Ano, a na rozdíl od předešlých návštěv chce vidět stanové městečko, pohovořit si neformálně s mládežníky a strávit ve městě dvě noci. Bezpečnost si raději zajistíme v součinnosti s prachatickou VB.“ Pohlédl na Sejkoru. „Ale to neznamená, soudruhu, že nám nesepíšeš hlášení. A příště se s námi poraď, až na něco nebudeš stačit.“

Oba estébáci se na něho shovívavě usmáli a přítomní se začali s ulehčením zvedat.