Čtenář na koni

Bylo takový vedro, že pes honil kočku a oba šli krokem, sdělila mi, co viděla v Havířově, vzdálená H. B. To je dobré. Škoda že to nenapadlo mě.

Přítel T. P. poslouchal celou noc u otevřeného okna a láhve mé nářky nad letošním znojným létem a nad psacím strojem zn. Con­sul, který je sice plný písmenek, ale kloudná věta z něho nevypadne. Civím na něj celé hodiny a nic mě nenapadá, stěžoval jsem si. Očekával jsem totéž, co vy. Přiznání podobného stavu, účastný povzdech či alespoň znavené přikývnutí.

Nic z toho. Pěkný přítel! Uprostřed té tirády vstal od číše, přešel k mému psacímu stolu, zvedl předmět mé obživy – a nehodil, nýbrž vypustil stroj z okna jako těžkou slepici, která si tajně přála být divokou husou.

Ale konzul nevzletěl. Dopadl s tupým žuchnutím do záhonu afrikánů.

Pak jsme se rozloučili. Bylo k ránu. Probudil jsem se v poledne už jako sirotek. Prázdno po psacím stroji skučelo jako výčitka. Ten první den bez stroje byl krušný. Ujel jsem z města činu a půjčil si chatu u lesa. Všude kolem smrky a čistý potok téměř pod verandou. A nikde nikdo. Civěl jsem celé hodiny na potok a nic mě nenapadalo. Dva dny jsem se z toho těšil. Pak do mne vstoupil neklid a poznání: nemáš v sobě ani gen zenu, ani vlásek z vyholené hlavy buddhistického mnicha. Sáhl jsem tedy po knize. Znovu si přečtu Borgese. Mohu začít odkudkoliv. Otevřu a čtu v Utopii unaveného muže: „Knihtisk byl jednou z největších křivd spáchaných na člověku, neboť vedl k závratnému rozmnožování nepotřebných textů.“

Úleva z těch slov padla jako déšť. Přestanu psát, přestanu číst, nebudu rozmnožovat křivdu na člověku. Odložil jsem knížku a s pocitem dobrého díla jsem zase civěl na potok a louku za ním. A pak se to stalo. Zaslechl jsem ržání koně a po chvilce jsem ho na louce spatřil.

V sedle seděl jinoch. (Nemohl to být mladík, ti sedají v sedlech motocyklů.) V sedle seděl jinoch, uzda mu visela volně zavěšená v loktech a ruce držely knížku. Kůň kráčel v odpoledním slunci po louce a jinoch si četl. Viděl jsem to. Tohle bych si nedokázal vymyslet. Už se nikdy více neukázal…

Vrátil jsem se do Prahy po čtrnácti dnech a rovnou na dvoreček mezi afrikány. Byl tu. Sblížil se s okolím. Konzul i beze mne v přírodě pracoval. Městská vegetace ho přijala. Můj přítel se propadal do hlíny a zarůstal zelení. Můj přítel T. P. ho (doufám) jezdil zalévat, ale nepřizná to, co budu živ, a psát.