Čeština

Úvod

„Se ti, vole, divím,“ řekl mi kamarád od bigbítu, když jsem mu já řekl, že už musím domů – psát článek o češtině. „Čeština si poradí sama,“ pravil. „Stejně budeš jako všichni skuhrat, jak se teď przní, že jo, vole?“

Nemýlil se ten mládenec. Mám ho ostatně v oblibě. Přes značný věkový rozdíl a rockové vyznání chová se ke mně poměrně uctivě. Také mne potěšilo, že v jedné větě užil hned dvě znělá stará slovesa. Na ten oslovující přídatek nejsem alergický. Mám pocit, téměř jistotu, že „vola“ čas neodnese. Samoopylením se bude přenášet do dalších pokolení.

Kdy se vole dostalo do oběhu, nevím. Ale dodneška vidím výraz nevole na tváři mého důstojného otce, když jsem na něho před nějakými pětačtyřiceti lety při pingpongu zařval: „To neplatí! To bylo prase, vole!“ Za výrazem nevole následovala výrazná facka – ale to připomínám jen proto, abych sám sobě připomněl, jakou tradici zmíněný vokativ má.

Počítá se možná už od praotce Čecha, jenž (podle Dalimila) stanuv na Řípu zvolal: „Máme zemi po svej vóli!“ A pokračoval: „Búdu nám zde plni stoli, zvěři, ptákov, ryb, včel dosti, ot nepřátel dosti tvrdosti.“

Nemýlil se praotec. Od nepřátel se nám vskutku dostávalo dosti tvrdosti – a čeština bývala bita s námi.

Stať

Jazyk je ornice otevřená a přijímá ochotně domácí bejlí a pejr i všelijaký plevel cizácký. Jenže! Obrana češtiny před dlouhodobým germánským, pak dočasným sovětským a nyní perspektivním anglo­saským nepřítelem byla a bude úspěšná jen tehdy, nestane-li se karatelstvím. Péče o jazyk, bojím se, nesmí být příliš zjevná, nesmí být lidu „vštěpována“. Před válkou stačilo, když po svém promlouvali v novinách Čapek, Poláček, Šalda a Peroutka, Vančura a Olbracht v krásné próze, Seifert, Halas, Holan, Nezval v básních, Zaorálek a jiní v překladech, když V&W češtinu ohýbali a nenávratní herci ji nechávali na jevištích plynout… Čeština se pak jaksi nenápadně očišťovala a zvonila i v hovorové podobě.

Závěr

Závěrem bych rád poděkoval tomu mládenci od bigbítu a Janu Nerudovi od pera. První řekl: „Čeština si poradí sama“, a druhý napsal: „Bez obětí a objetí nerodí se budoucnost.“

Oběma rád přitakávám. Čeština si poradí sama a o její budoucnost se nestrachujme – pokud ji nebudou prznit domácí nepřátelé: rychlopsavci a rychlopřekladatelé čtiva a seriálových TV dialogů, pubertálně rozjuchaní exhibicionisté na splývajících rozhlasových vlnách, jakož i uchvátaní herečtí kočovníci na stepích tele a ho­mo-video studií, o jistých politicích a některých novinářích nemluvě.

To oni jsou: „Mol v drahém rúše, ryba na suše, kozel v zahradě, Němec v české radě.“

11. února 1995