Where is your local?

Je čas dovolených, slušelo by se tedy psát o cizích metropolích. Nebudu. Sedím doma, abych mohl otevřít dveře těm, kteří se naopak z cizích metropolí poženou do té naší pohostinné. Vždyť už v roce 1792 si jistá Herberta Piozzi pochvalovala: „Žádná hospoda zde není tak špatná, abychom v ní nedostali bažanta a často též koroptví polévku.“ Sedím doma a mám bažanta v mrazáku; je to takový můj zvyk. Vždycky si odleželého bažanta nechám zmrazit na léto: jednoho z těch tří, které mi každý rok položí pod stromeček můj lesní bratr; to je zase jeho hezký zvyk.

Bažanta tedy mám a mám v cizině i dost různých známých, protože jako si někdo snadno nadělá nepřátele, já si na svých (nemnoha) cestách nadělal hodně kamarádů a přítelkyň. A ti a ty se čas od času ozvou, přijedou do té naší matičky, složí si u nás v předsíni kufr a zeptají se: „Where is your local?“

Už se té otázky bojím. Rozumím jí, vím, že je v ní obsaženo toto: „Kamaráde, cesta byla úmorná, pro dnešek žádné památky, Hradčana počkají, teď se sebereme a půjdeme do tvé místní hospody nebo vinárny na pár… Kde máš ten svůj lokál?“ Ale kámen úrazu je v tom, že mi někdo soustavně už čtvrt století tyhle mé místní lokály bourá, nebo alespoň mění v něco nepřijatelného.

Známým z ciziny o tom nevyprávím, ale vám neznámým si snad postěžovat můžu. Tak tedy: míval jsem tajnou pracovnu v Karlíně a můj „local“ byla denní vinárna U osledního penízu. Scházeli jsme se tam tajně s jednou ženou, bývalo to krásné, ale sunulo se k nám pod zemí metro. Blíž a blíž – a pak všechno vyletělo do vzduchu, jen se prašně zakouřilo. S jinou dívkou netajně, nicméně bez vědomí bytového úřadu, bydleli jsme v obrovském bytě ve Spálené ulici a „local“ byl nabíledni: U Ježíška. To bylo víc než vinárna, tady utkvěl čas. Tady člověk měl pocit, že sedí s přáteli – totiž i s těmi, jejichž osudy a povídky a básně znal jenom z knížek. Bývalo to krásné, ale pod námi blížilo se metro, a když nakonec uhnulo, umanul si nějaký nepotrestaný prevít, že právě tam bude stát Máj. (Viz: obchodní dům, dnes K-markt). Přítomnost i minulost vyletěla do vzduchu, jen se prašně zakouřilo.

Na protější straně ulice zůstalo stát U Šupů. Chodilo tam tehdy undergroundové a samizdatové bratrstvo, protože U Šupů bylo levně a nemuselo se šeptat. Pan vrchní měl totiž za povinnost podávat do Bartolomějské hlášení (a snad i obsluhovat kromě hostů nějaký odposlouchávací přístroj). Ale byl to hrdina své doby: na Silvestra vinárnu zavřel pro veřejnost – a hostil z vlastní kapsy pouze vlasaté i lysé „hlášené“ štamgasty. Ta hlášení ovšem byla geopoliticky pramálo významná. Nestálo to ani za demolici. U Šupů se prostě změnilo v podnik vyšší, tedy nedostupné cenové skupiny.

Ale co, stejně jsem se potřeboval trochu usadit. Sbohem Karlíne, sbohem „zlatý kříži“, vítejte zase Vinohrady!

Ani tady jsem svůj lokál hledat nemusel. Znal jsem ho odedávna jako U Lojzy, a teď jsem se k němu jenom přistěhoval. Točil se tu velkopopovický kozel, když to ještě bylo znamenité pivo, a třebas už se jmenoval U Tržnice, hospoda to byla „vo něčom“, jak říkával usedlík a šansoniér Jaroslav Jakoubek, po němž jsem zdědil hůl a jsem na to patřičně hrdý.

Když brzo po odzvonění přijížděli první známí z ciziny a ptali se: „Where is your local?“ – bral jsem je právě sem. Ale přišla restituce a adaptace, u Tržnice se to změnilo k nepoznání – a já nejsem kukačka. Jen tak neusadím vejce do cizího hnízda. Sedím doma. My house – my local.