Vůně mandlu a vůně mandlí

Bylo to takhle v pátek, vystoupil jsem z letadla a koukal jako tele na Nový York. V kapse jsem měl padesát dolarů od amerického velvyslanectví. Pro případ nouze, řekli mi, kdyby vás nikdo na letišti nečekal. Abyste se dostal taxíkem do hotelu, vysvětlili mi.

Třeba mě někdo z USIA (United States Information Agency) čekal, ale já jsem ztratil hlavu. Bylo tam moc lidí a všichni zřejmě věděli, kam mají namířeno. Já ne. A tak jsem zamířil k prvnímu taxíku.

Kufry jsem složil v hotelu, byl jsem v Novém Yorku, stál jsem ve Zděné ulici (Wall Street), přímo v tom pekelném jícnu, kde „money makes money“, a nevěděl jsem, kam se vrtnout. A tak jsem šel omrknout burzu.

Byl zrovna pátek a byl to černý pátek. Byl to můj krach na newyorské burze. Bylo tam víc lidí než na letišti a všichni věděli, kam má dolar namířeno. Já ne. Vychováván ve stínové ekonomice, nechápal jsem zhola nic.

Od té doby uplynul nějaký ten pátek – a v Praze máme aukce. Říkám rovnou, že na žádnou velkou aukci nepůjdu, hotel Alcron si laskavě vydražte, ale beze mne. Nemám na to čas a možná ani peníze. Ne že bych se burzy bál, ostatně kdysi jsem na jedné aukci nevyzvednutých zakázek z čistíren Osvobozené domácnosti obratně vydražil vlněnou vestu za osm korun československých. Velkoprodejny a hotely nejsou ale moje gusto.

Já mám v pácu, vlastně v srdci jinou trefu. Je to takový dávno osiřelý maličký kumbál v jedné ulici na pomezí Žižkova a Vinohrad. Stěhováci s koncertním křídlem Steinway by se tam neotočili. A na tenhle mrňavý krámek si šetřím a na ten si počíhám, až půjde do dražby.

Stával tam mandl. A před ním jsem cestou ze školy – zvlášť v zimě – stával já. Ze dveří vycházela pára a čisťounká starosvětská vůně škrobu a nevinnosti. Byla léta padesátá. Bylo to nepatřičné. Ta vůně, ten klid, ta stará paní za mandlem, která se věčně usmívala a ručičky měla růžové a suché, jako vylisované… z herbáře.

Nakonec ji někdo za něco udal a krámek zavřeli. Ten někdo měl pravdu. Co s mrňavým mandlem v době bucharů, kladiv a srpů!

A co s ním teď – v době akciových společností, koncernů, nadnárodních firem a nežehlících tkanin? Co by! Něco mám na sporožiru, něco v prasátku, něco si půjčím od kamarádů. Koupím si ten mandlíček a budu podnikat v oblasti vůní.

Ale abych přece jen držel krok s dobou, uzavřu kontrakt s nějakým Harúnem al Rašídem a budu od něho kupovat mandle, datle a fíky. Takový joint venture, víme. Prostě vůně mandlu a vůně mandlí v jednom (mém) malém krámku na pomezí Žižkova a Vinohrad.

9. února 1991