Nechci žít nonstop

„Já chci žít nonstop!“ provolával populární zpěvák Michal David, když byl ještě skotačivý a dychtivý janeček a podniků NONSTOP pro normální smrtelníky nebylo.

Vzpomínáte?

Vzpomínám si pouze na jeden. Byl pro smrtelníky, co víc, byl přímo smrťácký a stál ve Vodičkově ulici. Říkalo se mu Nerezbar, už nevím proč, vzpomínky mi zrezly.

Člověk tam dostal po půlnoci a dál k ránu pivo. K stání. Musel si ovšem napřed obstarat alibi v podobě uvadlého guláše nebo ustydlé polívky. Pivo se podávalo takzvaně pouze k jídlu. Ale bylo.

Bylo pivo.

Pivo bylo, ale nebyly záchody. Přišel hygienik a nonstop zavřel. Od té doby jsem na nonstopy zanevřel. Teď jsou, jsou všude, tedy je míjím. Mířím do postele.

Neználek by řekl, že dostane největší chuť na pivo, když je venku vedro, prašno a uvnitř vyprahlo. Chyba. Člověk dostane největší chuť na pivo, když není.

Když dojde sud – „a přeci nebudu pro vás načínat“.

Když významně pleskne mokrá utěrka přes výčepní stolici. Když padne noc a hostince jsou černější než nebesa. Tehdy může být venku mrazivo, vlhko a uvnitř napojeno, ale přesto člověk dostane magickou chuť na pivo. Tak to chodí.

Míval jsem kdysi představu, která, jak tak koukám kolem sebe, už neplatí. Míval jsem představu, že mladík, aby měl v hlavě jasno, musí si ji nejdříve zaneřádit Dostojevským a Célinem. Že nejdřív musí pro­jít cestu do hlubin noci („Stačí zavřít oči. Je to na druhé straně života,“ říká Céline), pak musí hledat s Fjodorem Michajlovičem bílé noci… a tak se pomalu dostane třeba k Vonnegutovi.

V oněch dobách, kdy ještě nebyly nonstopy, ba snad ani to slovo v mateřštině nebylo, dělali jsme si v hlavě jasno tak, že jsme procházeli Prahou z jednoho konce na druhý, a tím jsme zrušili a naplnili čas, který se klenul jako most mezi pivním šenkem, jenž zavíral nejpozději – a tím, co otvíral nejdříve. Účastníky těchto intelektuálně – pochodových cvičení nebudu jmenovat. Protože o mrtvých jen dobře a o akademicích jen šeptem. Zato ty jitřní hospody jmenovat můžu: U Krále železnic, U Kalendů, U Váhy.

Bývali jsme humanisti a skeptici. V ovzduší nesvobody dávali jsme si svobodu. Například: kdo neměl dost sil, aby s ostatními prochodil několik hodin pustým nočním městem vyčkávaje kuropění a pivní pěny, mohl si dát doma dvacet.

Pod jednou podmínkou ale! Že si nařídí budík na pátou a přijede první ranní tramvají, pěkně růžový, zase za námi popelavými, k Váze. Hej hou.

Pivo. I slovutný americký spisovatel Kurt Vonnegut tvrdí, že pivo je magické slovo. Jako humanista svěřil pivu jednu ze svých vizí světa: „Představoval jsem si dobu, kdy se znudění, ušlápnutí a vyčerpaní na celém světě vzpruží pivem bojovníků za svobodu.“

Encyklopedie piva sepsaná jmenovcem světlého černého zpěváka Michaela Jacksona tuhle značku neuvádí. Ale jistě nejen proto skeptik Vonnegut dodává: „Samozřejmě že pivo má ve skutečnosti tlumící účinky, jenže chudí lidé nikdy nepřestanou doufat, že je tomu naopak.“

A hrome. To je zároveň smutné i povzbudivé.

P. S.

Kurt Vonnegut přijel v roce 1985 neoficiálně do tehdy oficiálně nonstopůprosté Prahy. Několik českých autorů a samizdatových přátel se s ním sešlo a americký autor projevil chuť podívat se „mezi lidi“. Ale kam v tu hodinu? Jediný nonstop tehdy byl překladatelský. U Kořánů. Tak jsme tam šli. So it goes.