Pravý živý indián

Máme léto a v televizi opět rudého bratra Vinnetoua a bílého bratra Old Shatterhanda. Hovoří spolu velebně – a česky. Kdysi na stříbrném plátně v dárkovém východoněmeckém balení si říkali: „Mein Bruder!“ Nebyli dabovaní. Jazyk Goethův má k jazyku Apačů daleko, ale pořád je to ještě pro kluky cizí, tedy tajný jazyk. A já dodnes zastávám svůj klukovský názor, že indián by neměl mluvit po našem. Je ho to nedůstojné. Howgh. O televizi domluvil jsem.

Neboť jsem spatřil, zblízka zřel, ba dokonce pár slov (anglicky) prohodil s pravým živým indiánem. Oznamuji, že jméno toho rudého náčelníka v překladu zní Třínohý vlk.

Na parkovišti před indiánskou rezervací v Novém Mexiku trčelo na kůlech plno cedulí. Samé zákazy. „Žádné fotografování! Žádné lihoviny! Žádné magnetofony! Zákaz vstupu psům i na vodítku!“

Průvodkyně nám to pro jistotu ještě zopakovala. „Hlavně taktně!“ volala. „Tito lidé jsou hrdí, ale zároveň velmi citliví. Neuváženým chováním byste se mohli dotknout jejich důstojnosti a za následky naše cestovní společnost neručí.“

Všichni jsme jako jeden muž nechali své kamery, lihoviny, magnetofony, psy a neuvážené chování na sedadlech. Jen mému spolucestujícímu, ruskému dramatikovi a non-fiction autorovi, kterého ostatně můžu jmenovat, protože už má ve světě své jméno (Edvard Radzinskij), něco vyboulilo náprsní kapsu saka. Neměl tam to, co si myslíte, myslíte-li placatku. Měl tam, jak se brzo ukázalo, foťák.

Seděl vedle mne v autobuse, tak jsem se k němu připojil i tady. Taktně jsem pozoroval čtyřnohé nedůvěřivé obyvatele Puebla, opelichané psy, a nasával vůni kukuřičného chleba, který tu ženy (squaws) pekly v otevřených hliněných píckách. I obydlí byla z červené, sluncem vypálené hlíny. To nejhonosnější patřilo náčelníkovi. Třínohý vlk seděl na zápraží, pohroužen do velebného mlčení. Jen ruský dramatik by si tu sochu věků dovolil oslovit.

„Můžu si vás na památku vyfotit?“ zeptal se. A hned vytasil fotoaparát.

Indián vyrazil jako třínohý vlk (nomen omen) a foťák mu vyrval z rukou. Prohlížel si ten bakelitový předmět mlčky, zevrubně a zasmušile. Náhle promluvil: „Made in USSR? Cože?! Vy vyrábíte kamery?“

Pak přístroj dramatikovi vrátil a zmizel ve svém hliněném vig­vamu. Když po chvilce vyšel, zdobila mu hlavu chvostnatá paví čelenka.

„S touhle památkou“ (ukázal na fotoaparát) „si mě můžeš vy­blejsknout. Na památku, můj bílý bratře!“ Tak pravil pravý živý indián z kmene Navahů a zámek lícních kostí uvolnil k širokému, skoro ruskému úsměvu.

Stál jsem vedle, stál jsem tam v rudém písku a v troskách svých klukovských indiánských snů. Neměl jsem tam jezdit. Karel May věděl, proč se nedobrovolně i dobrovolně držel doma.