Malá recenze na čisté víno

Od jisté doby si dávám pozor na lidi, kteří mi chtějí nalít čistého vína. Jednou dvakrát jsem to dovolil – a pak jsem byl otrávený. To dá rozum, že tomu jejich čistému vínu muselo předcházet víno zkalené nebo dočista zkyslé. Nalévání čistého vína je mi od té doby podezřelé a vůbec nepatřičné. Asi jako doslov uprostřed knihy.

Obou zmíněných nešvarů se teď exemplárně dopouštím. Ukrývám doslov ve shluku nevinných stránek a nalévám vám čistého vína, neboť nenaleju-li je já, naleje vám je Julia, znáte to.

Vážený čtenáři! Konzul v afrikánech je knížka, která by mohla vyjít bez vědomí autora, nebo v jeho bezvědomí. Byla by tenčí nebo tlustší, jinak by se jmenovala, ale byla by. Někdo by prostě vybral mé fejetony a jiné prózy z let 1990–1997 a Martin Pluháček by to vydal. Natolik ho znám. Jenže tu knížku jsem si sestavil, vybral a seškrtal sám. A zjistil jsem… ale to počká. V tom sedmiletí jsem si v Lidových novinách čechral peří v literárních recenzích, nebo naopak přistřihával peroutky v rubrikách Poslední slovo, Co napadá, Co odnáší čas či prostě Fejeton. Také v Týdnu jsem to zkoušel pár neděl. Do Literárek jsem chodil na kus řeči. V měsíčníku BAR&MAN jsem ctil nevyřčenou podmínku, že nevynechám ve svých literárních zátiších víno, ženy, zpěv a kouř…

Takový výbor je bilanční pohled zpátky. A já zjistil – teď přijde to čisté víno – že koho chleba jsem jedl, toho jsem píseň zpíval. Dokonce ani ty rodinné selanky nebyly napsány nezištně. Honorář si od sourozenců vybírám v pernaté zvěři a ve svíčkové. To je smutné zjištění. Mohl jsem si je, nebo měl, nechat pro sebe. No jo, ale co s tou otevřenou láhví?

Nenaliješ-li, zoctovatí. Což platí o vínu stejně jako o přátelství a lásce. To už vím.

26. června 1998