Hra na hraně

„Vzácná čtenářko, vzácný čtenáři. Všechna slova v této knize jsou skutečná. Pokud by některé konstelace navodily představu jiného děje nebo odlišného místa, nejde nutně o podobnost náhodnou,“ pohrává si Petr Kabeš v předmluvě Těžítek se zvětšelou floskulí starých dobrých románů.

Ale co když jde o román? Ta sbírka maxim, aforismů, sentencí, básnických definic a citátů – „příběhů úst“ – má totiž děj i topografii, hrdina je sice odstraněn (doba byla nehrdinná), já je naprosto minimalizováno, ale protagonistu ta kniha má. Je to „paměť, které je třeba napovídat“. A když je nejhůře – i nejlépe – má „děj“ oporu v citátu. Neboť „citáty jsou cikády. Vyznačují se tím, že neumlkají. Zachytí se ve vzduchu a už se neutrhnou.“ (Mandelštam)

Kabešův pokus zachytit „dějiny jedné (jakékoli) věty“ je účinnou obranou proti „blábolu, který se stává životem“ – a zároveň prevencí proti „životu, který se stává blábolem“.

Blábol! Není už jen v tomhle pojmu charakteristika doby, v níž většina „těžítek“ vznikala? Třebaže autor v poznámce tvrdí, že „jakákoli datace by byla zavádějící“, přiznává, že většina zápisů je poznamenána osmdesátými léty. Pár kroků od Holanova „jestřábího“ domku na Kampě byl tehdy Kabeš hlídačem staveniště rozpadajícího se paláce, oddělen od lidí vysokou roletou plechového plotu, zatímco z druhé strany, otevřené k Vltavě, pádlovaly k němu labutě. Bylo to ústraní uprostřed promenády, ideální místo, chtěl-li si básník promyslet všechno „od A do Z: např. od agónie po začátek“. Tam jsem ho navštěvoval.

Agónie doby a místa byla zoufale dlouhá a zoufale pokojná. Necharakterizoval ji výkřik nebo sten. Právě že jen blábol – na který nás pár zbylých z té takzvané generace šedesátých let reagovalo tím, co Josef Kroutvor nazval „českou groteskou“.

Na tento způsob sebeobrany proti blábolu Kabeš nikdy nepřistoupil. Těžítka naznačují proč, i když paradox patří k jejich nejvnitřnější výbavě a hra je stále přítomna. Není však povýšena na princip. Je to hra na hraně – bolesti, marnosti, skepse, která už předem rezignuje na báseň, na její „výstavbu“, jako na něco nadbytečného. Střep zrcadla je celé zrcadlo, i v něm si člověk může prohlédnout svou jizvu.

A dostane-li básník (Kabeš) chuť na „opravdovou“ báseň, zažene ji jako štěstí, kterému je těžko zůstat věrný. „Zaskočen chutí psát, opil se do vědomí němoty.“ A: „Po takové době znovu se zamilovat do štěstí, (říjen) A neumět mu zůstat věrný. (listopad)“

Přeháním, když i v těchto fragmentech vidím příběh, jenž je tak sugestivně zamlčen, že vydá za román?

Možná. Ale přesto Ti, vzácná čtenářko, vzácný čtenáři, radím: Neposlechni svého autora a nečti Těžítka „jako pasiáns“. Kdepak na přeskáčku! Třebas s prodlevami, ale řádku po řádce a stránku po stránce je nutno číst tuhle knížku: Kabešův nezamýšlený, ale stěžejní, ne, stěžňový (od slova stěžeň) román.