Výchova mladých Číňanek v Čechách

První díl

Život je plný překvapení a dobrá čínská restaurace je velmi dobrá. Pražští znalci doporučují tu v pasáži Světozor. Tu zavedenou. V Londýně vám znalci doporučí raději čínskou (thajskou, indickou) jídelnu nezavedenou. Vyznačuje se tím, že nemá ještě licenci na prodej alkoholu. Pitivo si však můžete přinést s sebou. Vaří se tam znamenitě a levně: prý aby se jídelna zavedla, získala licenci a stala se restaurací, kde už na znamenitosti a láci pokrmů tak nezáleží.

U nás tento motivující nástroj pozdržené licence není. Kdo ví, třeba o tom padne slovo takhle někdy po obědě v senátní kantýně.

Ale to jsem doklouzal na jiný zamrzlý rybník. Nejde mi o senát, nýbrž o Liu-li. Říkám jí tak už od její vinohradské puberty. Poznal jsem ji v jedné špatné „číně“. Česky uměla číslovky, dále pivo, fernet, becherovka a názvy některých mas a zelenin. Jídelní lístky byly psány česky a anglicky, ale rodinný personál vládl jen svou ptačí mateřštinou. Proto se malá Liu-li rychle učila pražsky a velmi rychle dospívala. Udělala se pro sebe, založila si krámek.

Zhrubl jí hlas, mé Liu-li, a rozšířil se sortiment. K cigaretám, bundám, teniskám a různému alkoholu přibyla elektro a pyrotechnika. Tuhle do krámu vejdu, vidím ji s vytáhlým čínským frajerem. Ti dva pohněvanými hlasy nekonečně dlouho něco řeší. Máchají rukama a divoce kouří.

Slušně jsem ji požádal o sparty. Poslepu mi je podala nepřestávajíc zlobně trylkovat. „Děkuji!“ zařval jsem významně.

„Klídek,“ udrobila na půl úst. „Něco řeším.“

To mě rozzuřilo. Vždycky ztratím klid, když mi někdo řekne klídek. Jenže teď to pronesla nechutným pražským akcentem mladá porcelánová Číňanka. Zlost ve mně zůstala, ale obrátil jsem ji proti sobě. Tolik času jsem promarnil, proč jsem se neučil čínsky?

Druhý díl

Život je plný náhod a nepřivolaná náhoda přichází jako na zavolanou. Do Prahy přiletěla Wang. Wang je americká Číňanka a spisovatelka. Dal jsem jí kdysi v americkém kdesi svou vinohradskou adresu. A ona je najednou tady.

Měla hlad, a tak jsem ji pozval do restaurace. Vedle u stolu něco řešila Liu-li s tím čahounem. Nebylo možné je neslyšet a nebylo možné jim rozumět. Jenže Wang zbystřila. „To je náhoda,“ podivila se anglicky. „Čínština má asi sto dialektů – a tímhle právě mluvila moje babička!“

Hned nato si Wang s americkou bezprostředností přesedla k jejich stolu a dala se ptačí řečí do řeči.

Já jsem předstíral, že si čtu v měsíčníku pro obě strany stolu. Asi za hodinu se Wang ke mně vrátila a toto mi vyklopila: „Ti dva jsou sourozenci. On přijel z Dortmundu, kde má ještě nezavedenou, ale hojně navštěvovanou, protože levnou čínskou jídelnu. Chce, aby tam sestra odjela s ním. Má prý talent na jazyky a Němci jsou prý rádi, když s nimi Číňani mluví německy. Proto ji tam nutně potřebuje. Už vyřídil všechny formality, můžou se sbalit a jet.“

„A co Liu-li? Zamilovala se do nějakýho českýho vyholence – a teď se nechce z Prahy hnout, viď?“

„Yes, zamilovala,“ ušklíbla se Wang. „Ale do toho vašeho czech language! Chce se vrátit domů! Jenže to prý dost dobře nejde, protože utekla jaksi ilegálně.“

„Proboha, co tam chce dělat?“

„Učit Číňany česky,“ odpověděla Wang, „není to wonderful? No řekni. Co koukáš? Vnímáš mě vůbec?“

„Klídek,“ udrobil jsem. „Něco řeším.“