Zkuste políbit mouchu, pánové

Setkal jsem se v životě s takovou spoustou hesel, výzev a rad, že bych si jimi mohl vystlat cestu do nebe. Všimněte si, že většina z nich našince vždycky někam posílá.

Směle k radostným zítřkům, s Čedokem do světa, s penězi nikoli do matrace, nýbrž do spořitelny a s matrací – kam? To nám ani Jan Neruda neporadil.

Ovšem výzva pošetilá, ba praštěná, taková, která má blízko k sázce, to je jiný kafe. A tak jsem uposlechl výzvy básnického přítele J. N. rodem z Kyjova a sídlem na Žižkově: „POLIB MOUCHU!“

Vsuvka.

J. N. je Jan Novák, žije z pověsti básníka a je to básník. Básník, i když ho všechno táhne k vinohradům, musí být tam, kde je jeho básnění – v tomto případě na Žižkově. Nevím, zda ty dva seznámila moravská bohyně osudu Parka, Pámbíček, nebo Náhoda. Ale někdo z těch tří určitě zařídil, aby ta děva, kyjovsky krásná a volooká a rudoretá, jako by vypadla z plátna Jožky Úprky, padla zrovna na mě, když vystoupila na Florenci z autobusu.

Posadila se na obrovský kufr před kioskem. Dlouho mě pohledem zpytovala, než se zeptala: Jste z Prahy? Neznáte nějakého Jendu Nováka? K jednomu Jendovi Novákovi právě jdu, řekl jsem. Třeba to bude on! – Krásně si povzdechla.

Dovedl jsem ji na Žižkov. A byl to on. Zůstal tam kufr, i ona zůstala. Vzali se, a jestli neumřeli, jsou spolu jako v pohádce dodnes. Konec vsuvky.

Tak tento šťastně ženatý básník mi jednou básnicky poradil: Polib mouchu! Zkoušel jsem to celá léta, každá mi uletěla.

A teď, co se nestalo! Už bez překotné ctižádosti, s vědomím všech svých předešlých neúspěchů a proher jsem se v neděli 17. března zahleděl na umakartovou desku svého psacího stolu. A spatřil jsem mouchu. Dorazila z nějakých muších Thermopyl do Sázavské ulice, padla na stůl a z posledních sil zvěstovala Lakedajmónským, že přišlo jaro.

Tak jsem ji za tu zprávu políbil. Nebránila se. Jen se trochu natřásla a zamířila se svým významným poselstvím k oknu. Toto se stalo a nikdo mi tenhle osobní a dějinný okamžik nebude zlehčovat tvrzením, byť pravdivým, že můj psací stůl byl trochu ranním pivem polit, a tedy lepkavý, a že ta moucha byla po přestálé zimě otrávená a mátožná.

Protože i já jsem po zimě a předešlých „politických“ týdnech otrávený a ušlý.

„Pochybuji, tedy jsem,“ ale v jednom mám pro tuto chvíli jasno: je jaro.

Už vás slyším: A co má bejt? Vždyť až doposud jaro vždycky přišlo. Koneckonců střídání ročních dob bylo to jediné, co se v každé době v téhle zemi „smysluplně“ dálo.

A tak na otázku, co má bejt, odpovídám: Co by bylo? Prostě jsem, pánové, políbil mouchu. Zkuste to taky. Ať je nás víc.

21. března 1991 – 21. března 1998