Poslední odpověď na poslední dopis Jana Skácela

Milý Pavle!

… Nás pere pámbu všema čtyřma, i když za oknem karneval zrovna nezuří… Já už třetí týden ležím. Dokonce jsem přestal kouřit a asi se už o to nepokusím. Bohové se budou muset bez mojí oběti zápalné obejít. Ani se tak moc nenafukuju, že jsem nechal cigaret, ony spíš nechaly mne. Na nudu si ale nestěžuju, ono se teď pořád najednou něco děje. Zbýváme téměř poslední, záhy se něco uděje i u nás. A samozřejmě hodně po česku. Ze mne se však stal politický ateista a jsem skeptický na všechny strany. No nic… Salut!

Honza
(z dopisu z 22. října 1989)

Milý Honzo!

Od rána šedivě a marně pršelo. Byl den zplihlých vlajek, na nebi kaluže a na Zemi lidé. Bylo 7. listopadu roku 1989. Ujížděl jsem z černého města do toho ještě černějšího městečka, kam se utíkám a snáším jako ten popílek kolem. Zastavila mě domovní schránka a v ní dopis psaný (jako obyčejně) černým inkoustem. Byl bez zpáteční adresy. Jako obyčejně. Tak nevím, proč mne to tenkrát vylekalo. Roztrhl jsem obálku a četl v chůzi, na ulici, v dešti. Černý inkoust se rozpíjel, byl marný den, ale novinky na listu ze školního početníku byly obyčejné, dobré a špatné.

Milý Pavle,

jistě znáš adresu Ivana Diviše. Moc bych ji potřeboval, abych mu mohl poděkovat za jeho knížku, kterou mně nedávno poslal. Buď tak hodný a pošli mně ji. Díky předem. Jak ses v tom Španělsku měls, jaký je po tolika letech Tonda Brousek? 28. října bylo v Brně několik mých kamarádů státními hosty. Bylo jim postaráno o příbytek a stravu na 48 hodin.

Měj se hezky a ozvi se.

Honza
(odesláno z Brna 6. listopadu 1989)

Honzo, pámbu ví, jak se mi ulevilo. Zastyděl jsem se za ten strach a chvat, který obálku otvíral. Ale než jsem Ti stačil dopisem odpovědět, že jsem se s mušketýrem Brouskem po dvaceti letech nesetkal a mnichovskou adresu Ivana Diviše že nemám, hlásili právě odtamtud (a nikoli z Prahy) tu zprávu. 7. listopadu odpoledne zemřel v Brně významný český básník…

Ranní kaluž nebe se převrhla. Rychle jsem vzpomínal na něco jasného a čistého. A vybavil se mi obraz, který se Ti kdysi zalíbil, a myslím, že byl právě Tondův: „Z větývky odletí pták / a tím rozhoupá spící zahradu.“

Jenže prázdno po té zprávě tu zůstalo pořád. Protože to je zpráva ne pro nás, ale o nás. O tom, jak nás ubývá. Nemyslím na básníky. Mužů ubývá. Žijeme ve vývěvě a dýcháme řídký vzduch usmíření. Ještě dýcháme. A ty jsi nevydechl naposled. Prostě ses nenadechl. A bylo to naposledy.

Tvůj Pavel