Dějiny ve vosku

Byla to prima sezóna. Pražské holky vycházely z úřadů na ulici v minisukních. Blízko Národního divadla stála na pontonech dřevěná plovárna. Tam děvy slouply oděvy a opékaly se v bikinách na slunci, které tehdy bylo ještě neškodné, protože se nepsalo o ozónových dírách. Psalo se o socialismu s lidskou tváří. Na titulní straně jednoho oblíbeného týdeníku se objevil oblíbený politik dokonce s lidským tělem. Národ spatřil, jak vypadá první tajemník Strany v plavkách. Bylo v tom něco symbolického. Komunistická strana svlékla na chvíli partajní tesil a ukázala se občanům v trenýrkách.

Alexander Dubček stál na prkně a hotovil se ke skoku do modré vody (podolského?) bazénu. Usmíval se z té výšky krásně a bezelst­ně jako Plaváček, který se stal princem, aby přemohl zlou saň. Před zraky diváků a reportérů skočil do hloubky jako do historie.

Začínalo léto roku 1968. Svět začal objevovat Prahu a Pražané začali objevovat svět. Jeden student Karlovy univerzity potkal na Václavském náměstí studenta z Trinity College v Cambridgi a ukázal mu cestu ke Flekům. Pak spolu vypili pár piv a měli si co říct. Ten movitý cambridžský napsal na místě pozvání a ten švorcový pražský za ním přijel. A tak se usadili U bílého koníčka a pili černé pivo. Totiž přesněji: seděli ve White Horse pubu v Londýně a pili těžké irské guinness.

„Musíš se zajít podívat k madame Tussaud,“ povídá mi Andrew, ten z Cambridge.

„Ale to je přece nějaký voskový muzeum,“ namítnu, aby mě nepokládal za turistu, který naletí na každou západní atrakci.

„No právě,“ povídá. „Něco tam uvidíš!“

Šel jsem a viděl jsem.

Viděl jsem Alexandra Dubčeka.

Usmíval se jako živý z okýnka salonního kupé vlaku, který také vypadal jako živý. I poslední slovenské nádražíčko vypadalo jako živé. A přitom to bylo všechno provedené ve vosku. I Čierna pri Čope i první tajemník, který měl důvod k úsměvu, protože přemohl kremelského generálního černokněžníka, jehož zlá moc se skrývala v huňatém obočí. Přemohl ho pevným slovem na slovenské půdě a získal od něho ruský slib, že to, co děláme, je naše dílo. (Rusky dělo.)

Sportovně založený národ anglický jásal a Alexander Dubček se dostal do voskové síně slávy v muzeu madame Tussaudové, vedle Williama Shakespeara, Charlie Chaplina, Jacka Rozparovače, božské Marilyn a hollywoodského vlčáka Rin-Tin-Tina.

Bylo nebylo. Po čtyřiadvaceti letech jsem zase seděl s Andrewem U bílého koníčka. Přijel do Prahy podívat se na mne a na Hradčana. Pili jsme světlé a vzpomínali na všechno temné.

„Všechno podléhá módě, i historie,“ mudroval jsem nad předraženou plzní. „Kam zmizí ti pozapomenutí voskoví velikáni? Skladují je v depozitáři? Roztaví je a nadělají z nich svíčky? Není to nespravedlivé?“

„Je to život,“ odfoukl pěnu už mírně oplešatělý přítel. „Někteří tam mají místo navěky. Například Shakespeare a Jack Rozparovač.“

„All right. Ale co ti historicky slabší v kramflecích?“

„I s nimi madame Tussaud počítá,“ pravil Andrew. „To muzeum má přece tři síně. Síň slávy, síň hrůzy a síň smíchu. Figuríny je možno podle momentálního významu stěhovat. Aspoň do té doby, než se planeta ohřeje tak, že se všechen vosk rozteče.“

„Škatule, hejbejte se,“ řekl jsem. „To zní nadějně.“

„What?“

Vysvětlil jsem mu jednoduchá pravidla té naší hry. Zvláštní. V Anglii ji prý neznají.

3. srpna 1992