Tuglik aneb Znovu o feminismu po eskymácku

Rád uvažuji ve volném čase o ženách.

Je to téma prakticky nevyčerpatelné. Pokud nejste zrovna Jack Rozparovač, nikdy s tím nebudete hotov.

Naproti tomu muži nabízejí málo příležitostí ke slohovým úkolům, protože živých je málo a ti mrtví jsou už probraní.

Na ženách se mi líbí, kromě jiných věcí, na jejichž výčet tu není místo, jejich rozhodnost. Zvláště nerozhodné ženy se zničehonic rozhodnou tak překvapivě, že mne to vždycky znovu ohromí a ochromí. Pokud nejste zrovna Robinson Crusoe, jistě jste měl podobnou zkušenost s vlastní nebo cizí ženou včera nebo předloni.

Zatímco žena provádí drobná nečekaná rozhodnutí, muž buduje přehrady, atomové elektrárny a ismy. Například socialismus, komunismus, kapitalismus, nacionalismus a rasismus. Všechny tyhle ismy stály a stojí lidstvo právě tolik úsilí jako obětí, a přestože jsou mužského rodu, vybírají si potravu bez ohledu na pohlaví.

Ženy příliš aktivně žádný ismus neprovozují, snad kromě okultismu, a to obyčejně až potom, co je buď věk, nebo špatné zkušenosti se světem mužů dovedly k životnímu realismu, který se dá vyjádřit slovy: „Všechno je nanic.“

Jediný ismus, na který má tzv. něžné pohlaví copyright, je feminismus, i když z některých jeho projevů by člověk soudil, že do té ideje určitě fušuje nějaký mužský. Promiň, Barbie!

Aha, Barbie. Tu přezdívku dostala proto, že bojuje v USA proti sexualizovaným dětským panenkám a panákům. Také píše básně. Pokud jste o ní už někdy slyšeli, muselo to být ode mne. Barbie ví, že mám rád pohádky, a tak mě chtěla uvést do své víry pomocí pohádek.

„Eskymácké,“ řekla, „jsou k tomu obzvlášť vhodné.“

„A co Červená karkulka?“ zavtipkoval jsem. A nepochodil jsem.

„Červená karkulka je typicky mužské zpracování menstruačního mýtu,“ řekla a odebrala se na nějakou schůzi.

Než se vrátí, povím vám o Tuglik.

Přišel čas lovu. Muži opustili vesnici. Přišel čas velkého lovu velkých narvalů. V táboře zůstala jen stařena jménem Tuglik a její vnučka. Muži byli na lovu dlouho, zapomněli na Tuglik a její vnučku Sagvak, která v tom čase vyspěla.

Tuglik hladověla hladem a Sagvak hladověla dvojím hladem.

A tak se stařena, která znala několik magických slov, proměnila v muže. Úd měla z mroží kosti a varlata z ledví mrože. Vaginu Tuglik odhodila a kouzlem ji proměnila v sáně.

Sagvak a její babička proměněná v muže se na sáních dopravily k moři, kde byla hojnost ryb. Tuglik ryby lovila a vnučka je připravovala. A právě na lovu byla Tuglik, když Sagvak potkala skutečného muže.

„Vidím, že nosíš v břiše dítě. Kdo je tvůj manžel?“ zeptal se.

„Má babička je můj manžel,“ odpověděla Sagvak.

„Vím o někom, kdo ti bude lepším manželem!“ řekl muž a odvedl Sagvak do svého tábora.

Tuglik osaměla. Teď už nemělo smysl, aby zůstávala mužem…

Počkala na noc a pak pronesla několik magických slov. V tu chvíli z ní byla zase vrásčitá stará babizna. Úd z mroží kosti odhodila a sáně se proměnily v to, co předtím byly.

Žena nebo muž, vyjde to nastejno, když je člověk sám, pomyslela si Tuglik.

Tak končí ta eskymácká pohádka. Dávná a matriarchální jak morková kost. Díky, Barbie, klaním se eskymácké babičce a volám: Tuglik byla moudřejší a člověku prospěšnější než všechny ismy, co jich kdy lidstvo vymyslelo!

Včetně feminismu, říkám si potichu. Protože: žena nebo muž, vyjde to nastejno, když je člověk sám.

11. června 1992