Našim Sabinkám

Zavolala mi dávná spolužačka, že by šla na kávu. Káva byla hustá a vídeňská, nešlo však o ni. Šlo o Jarmilku, dceru mé spolužačky.

„Ty jsi neměl s výchovou své dcery moc starostí, co?“ vyfoukla s despektem kouř do mého obličeje.

„Ani ne. Šlo to nějak samo,“ musel jsem přiznat.

„Někdo má štěstí,“ řekla. „Taky byly ještě zavřený hranice. Ale ty mi asi nerozumíš.“ To na mně bylo vidět. „Tvý dceři bylo dvacet už před listopadem.“ (Vyslovila dotyčný měsíc s velkým L.)

„No a?“ pořád jsem tápal.

„Jarmile bylo dvacet právě v listopadu!“ triumfovala. „Svět se jí otevřel. Začala jezdit ven. Vždycky s kamarádkou. Ale ta se jí jednou v Itálii ztratila.“

„Plno novin se dobře živí popisováním podobných osudů. Ale já o tom psát neumím.“

„Nikdo po tobě nechce, abys něco psal! Holky se prostě ztratily. Ve Florencii. Obě se pak v pořádku vrátily domů. Ale Jarmila měla vztah.“

Přehlédl jsem ten eufemismus a zeptal se rovnou, ve kterém že je měsíci. Dávná spolužačka zrudla nevolí. „Vztah je,“ pravila důrazně, „když se dva mají rádi. On se kvůli ní naučil česky, i když Jarmilka zná italsky skoro perfekt.“

„To ti přeju,“ řekl jsem upřímně. „Víš, jak to dneska vypadá – únosy děvčat – a tak. Dávno už neplatí, co tvrdil básník.“

„Jaký básník?“ vyhrkla zmateně spolužačka.

„Miroslav Florian,“ řekl jsem. „On přece napsal o našich dívkách a ženách: Ty nám nikdo neunese jako Sabinky, i kdyby měl americkou kravatu a pruské holínky!“

„Moc čteš,“ usoudila po chvíli má spolužačka. „Jenže Vittorio je starší. Bude mu skoro padesát.“

„To mně už bylo,“ hájil jsem se.

„O tebe přece nejde, sobče! Jde o Jarmilu. Jarmilce je třiadvacet a on si ji chce vzít. Co mám dělat?“

„Nech to na Jarmile,“ řekl jsem. „Snad z toho má sama rozum.“

„Právě! Protože z toho má rozum, chce ten vztah nějak ukončit. Uvědomila si věkovou propast: nechce se vdávat. Ani za hraběte.“

„Ten proutník z Florencie je hrabě?“

„Něco takového,“ smetla spolužačka ze stolu celý florentský genetický strom jako vyhořelou zápalku. „Ale o to teď nejde. Já za tebou přišla, abys Jarmilce pomohl nastylizovat dopis, v němž Vittoria bezpodmínečně – ale laskavě – odmítne.“

Cestou do kavárny jsem si koupil v antikvariátu knihu. Český listář. Než spolužačka přišla, listoval jsem si tou sbírkou dopisů málem od Dalimila až po F. X. Šaldu. Zarazil jsem se nad psaním jakési Alžběty Meziříčské z Lomnice, která takto před dvěma sty lety odmítla ruku (i ruce) jakéhosi purkrabího:

Slovutnej a statečnej rytíři, pane purkrabě milý! Pán Bůh dej Vám dobrej den a dobrou noc! A hned se mě nebezpečte, já vaše nechci bejti, nebo se mi nelíbíte, ste starej, škaredej, tlustej a ruce tlustý a škaredý máte a šedivý ste, a tak na krátce jinou sobě ptejte, nebo sem já mladá a vy ste starej kmet, protož taky se starou a vám rovnou bábou vopatřte!

Přečetl jsem ten dopis spolužačce, která se urazila, načež odešla. Škoda. Jarmilka mohla mít pokoj a hrabě Vittorio by se pocvičil ve zvonivé feudální češtině. Sotva by poznal, že jde o plagiát z Jarmilčiny strany, protože listář je kniha poměrně vzácná. Nicméně krásná. A praktická! Asi jako kuchařka, milé Sabinky.

3. dubna 1994