Jak zrušit únor

Nedá se nic dělat, pořád je tu únor. Bývá i přestupný, přestože tak hnusnému měsíci by dvacet osm dní mělo stačit až až. Navíc se cpe do dějin. Hledím do Malého encyklopedického slovníku: Únorová revoluce v Paříži roku 1848. („Po krátkých pouličních bojích zvítězil lid.“) Únorová revoluce v Rusku 1917. („Zahájila dvojvládí Prozatímní vlády a sovětů.“) Únorové události roku 1948 v ČSR…

To znám. Říkalo se jim Vítězný únor a já říkám (nerad), že jsem pamětník. Celá rodina seděla tehdy v kuchyni u stolu. Na stole poskakoval malý Telefunken Philips. Vycházely z něho zvuky. To Klement Gottwald hulákal cosi radostného na svůj lid a ten hulákal cosi na svého Klementa Gottwalda.

Tolik radosti najednou přimělo mého mrzoutského otce rádio vypnout a přikázat svému lidu: „Jděte se klouzat!“ Lid tvořil můj starší bratr, malá ségra a já. Šli jsme se klouzat na vrch Vítkov, kde byly nejdelší klouzačky v okolí. Sjížděli jsme po zadnicích až seshora, hádám až z míst, kam se později K. G. přestěhoval v podobě lajdácky mumifikované. Ani moje pumpky nebyly šité tak, aby odolaly času. A otec, rozmrzelý jak z vítězství pracujícího lidu, tak z mé prošoupané zadnice, udělil na tuto výprask. (Na pracující si netroufal.)

Tenkrát to odnesl i Telefunken. Musel jít z domu. Ne snad z trestu za ty vítězné pšouky, co nám pořád do kuchyně pouštěl, ale prostě proto, že byl stár a nedal se naladit na cizinu. Otec zakoupil nového pětilampového Teslu. Od té chvíle trávil čas marným bojem s rušičkami, jezinkami mého dětství. Kvílely mi do usínání, bodaly mě do uší kostnatými prstíčky a cynicky mi až z Londýna přály „dobrou noc a pevnou naději“.

Pak se divte mé podujatosti. Únoru přiznávám právo na existenci v kalendáři pouze proto, že je nutným předstupněm k březnu. Ovšem, jak známo, když se potatí potomek blbce nebo poúnorového bachaře, je to tragédie pro celé okolí. Zbývá tedy jen doufat, že se březen nepoúnorovatí.

Tady bych normálně skončil. Ale objevil jsem pointu u Eduarda Basse. S úžasem čtu jeho věštecká slova: „Hanebný 25. únor byl škrtnut, smazán, zapřen, potlačen.“

Že by tento usedlý muž brejličkami viděl do budoucnosti?

Ale ne. Nešlo mu o 25. únor 1948. Nýbrž o 25. únor 1923. V ten den prý táhl lid „v hrozitánských mnohostupech“ do Dejvic, neboť se otvírala Matějská pouť. Jenže v roce 1923 přišla do Prahy taková vánice a kosa, že magistrát z obav o zdraví dětí „matějský“ 25. únor zrušil.

Tak vida, šlo to – a hned. A nám to trvalo jednačtyřicet let.

21. února 1997