Volná noha u stolu

Mám na mysli „volnou nohu“, nikoli volnou nohu. Tu druhou lze upevnit, přiklížit, přišroubovat, přitlouci, vyměnit, popřípadě i s celým stolem vyhodit.

Ale pravá volná noha se bez stolu neobejde. Stůl je postel i kostel mužů brka, pera i šrajbmašiny (řečeno s Hrabalem česky).

Zvláštní odrůdu volné nohy tvoří ti, co se živí vysedáváním u psacího stolu, ale ožijí teprve tehdy, když usednou ke stolu hostinskému.

Každý ovšem nesedá. Papá Hemingway například prý tvořil vzpřímen u psacího pultu jako nějaký advokátní adjunkt – a do křesla se svalil, až když v rukopise škrtal. (Škrtání je na celém psaní to nejtěžší.)

Když doškrtal, vstal a odebral se k jinému pultu. Na vysoké noze barové židle ožil a vedl při „cuba libre“ řeč o Castrovi nebo Frankovi, o býčích zápasech či zápasech kohoutů.

Jiní, zvláště básníci, se obešli bez stolů, pultů – i rohoží. Od rodinné odešel například v 8. století jeden čínský básník. Vystoupal na mrazivou horu Chan-šan, převzal její jméno a zapomněl na své.

Na vichrném vidrholci pod horským srázem sedal a psal v prohlubni plochého kamene.

Raduji se z každodenní cesty
V révoví a v slujích pod mlhou
Přirozeně cítím, volně dýchám,
Společností oblaka mi jsou
Jsou tu cesty, nevedou však k světu
S kým a o čem přít se tedy mám?
Sám usedám na kamenném loži
Plná luna stoupá na Chan-šan

Když si u mnichů v dolině vyžebral krapet rýžového vína, zatoužil po společnosti. Na Mrazivé hoře však krčmy nebylo. A tak si po práci (tj. po básni) povídal sám se sebou, brblal, mumlal, zpíval si a tančil. Od pamětníků si vysloužil pověst potrhlého blázna, ale dobrá báseň mívá mnohem delší život než špatná pověst.

„Člověk si postavil dům, aby udržel svět a počasí za dveřmi,“ napsal v dopise svému podpůrci Dylan Thomas. Sám si však nikdy žádný dům nepostavil – a v žádném z těch půjčených dlouho nepobyl. Když měl psát, zamykala ho jeho žena Caitlin v dřevěné boudě třikrát tři metry na ostrohu nad blátivou mořskou zátočinou, plnou vysokonohých volavek.

Byl to můj třicátý rok nebi blíž
a já zaslechl z přístavu a z přilehlého lesa,
z tůněk škeblí a z pobřeží
vysvěceného volavkou
ranní vábení,
trkání plachetnic do sítí opředené hráze,
modlitbu vody, volání racka a křik havranů,
abych se zvedl
a šel…

Ovšemže se mu vždycky podařilo vyklouznout. A honem do městečka – od psacího stolu k pivnímu pultu – kde libovolným sousedům po pravici i po levici vyprávěl své báchorky a poslouchal jejich pábení. (Tohle hrabalovské slovo tu je na místě: řeč se vedla v mokrém Walesu, a ne v sušší Anglii.)

Nezávazná družnost hospodské tlachavé pospolitosti je pro některé kreativní jedince prostě nutnou protiváhou závazné, pracovní samoty. Například jeden český, vážený a vážný hudební skladatel podřídil své potřebě hospodského hecování i svůj životní režim.

Chodí spát v sedm hodin večer, vstává ve tři v noci. A v deset ráno už má uděláno!

Popsané notové papíry strčí do šuplíku a vyjde na vycházku po ranních hostincích. Rozvalený jako sedlák po senoseči hecuje dělnické a úřednické spolustolovníky, kteří si svůj ještě předlouhý pracovní den zkracují gulášovou polévkou a rychlým pivem. Už má hotovo, chce se bavit – a baví ho vzbuzovat nelibost těch pracujících poctivců k nám, utrmáceným volným nohám. Budiž mu odpuštěno.

To Charles Baudelaire se v náčrtech předmluvy ke Květům zla vyznává, že prahne po klidu a neustálé noci. Ale vzápětí dodává: „Pěvec ztřeštěných rozkoší vína a opia, žízním jedině po nápoji, který je na zemi neznám a který by mi nemohla nabídnout ani nebeská farmaceutka.“

Žádná „nebeská farmaceutka“ také nemůže odlehčit samotu, kterou píšící pozemšťan u psacího stolu prožívá. Tam je na tom jako Chan-šan. Nic nemění, že se před ním místo Mrazivé hory tyčí jen zeď šrajbmašiny – nebo skála počítače.

Tichá samota zůstává a rozvane ji (snad) „příliš hlučná samota“ míst, která se nazývají všelijak. U Sojků, U Hynků, U Zlatého tygra. A třeba i U Nebeské brány. Co my víme. Bohumil Hrabal to ví.