Listopadky z druhé ruky

Second-hands, lidově sekáče, rostou stále jako houby po havárii jaderné elektrárny. Například u nás ve Zdicích je jich víc než hostinců. Tam se to dá snadno spočítat. U nás na pražských Vinohradech jsem hostince ani sekáče nepočítal – a na tenhle jsem narazil čistě náhodou. Je důkazem podnikatelského ducha a zároveň božího srdce. Nabízí za studentské ceny svatební a jiné květiny, nabízí za důchodcovské ceny pohřební a jiné věnce. Vše z druhé ruky, jen zcela nepatrně obnošené.

Anglický básník Robert Graves miloval růže. Ale jen ty „přírodní“ z venkovských zahrádek, které se radují z dešťů a mšic. Růžím prodávaným v květinářství spílal do voskových mumií a falešných panen.

Chápu to. Dodneška mě neopustilo opovržení žižkovského kluka k chlápkům, kteří se nesou ulicí – v ruce pugét jako svazek šípů k ženskému srdci. Sám jsem to, stydlín, nikdy (nebo skoro nikdy) nedokázal. A když, tak tajně: jednou v zimě pod kabátem. A podruhé na jaře jsem dopravil své milované lichý počet růží v zavřeném deštníku.

Naposledy jsem nesl – jedné dívce milující spíše narcisy než mě – pár narcisů, které někdo odložil (odhodil?) před odpadkový koš na refýži tramvaje.

Neohrnujte nos. Taková kytka, která má už něco za sebou, půjde s vámi nenápadně a vděčně jako odložená kočka. S takovou se nemusíte stydět kráčet ulicí. Tváří se, jako by k vám nepatřila…

Vše plyne, říká filozof. Vše vadne, říká zahradník. Vše je zboží, říká premiér.

Květina, která má dar na chvíli oddálit vadnutí citu, je, jak praví Písmo trhu, rovněž zbožím. Splní rychle svůj tržní a citový úkol a stává se odpadem, který třeba recyklovat. Recyklace kytice pomocí prodloužené ruky trhu může posloužit k recyklaci citu. Proč ne.

Abych to zkrátil a raději rovnou ukončil. Je právě 14 hodin, čtvrtek, 17. listopadu roku 1994. Za půl hodiny odnesu tuhle neobjednanou a neplacenou reklamu jednoho sekáče s květinami do Lidových novin.

Pokud to v sobotu vyjde, koupím si tam plnou náruč trochu ovadlých listopadek položených pány ministry do toho podloubí na Národní třídě. Za studentskou cenu. A dám ji prvnímu policajtovi, na kterého narazím. Jako ta studentka z té slavné fotografie pořízené právě před pěti roky právě tady na Národní třídě. Stojí tam proti štítonošům, vzpomínáte? Co asi dneska dělá? Přinese aspoň občas někdo kytku jí?

19. listopadu 1994