35 000 básníků a deus ex machina Allen Ginsberg

Osoby děje:

Básníci. Švitoří, cvrlikají, krákorají nebo mlčí v jazyce anglickém či v řeči hostitelské země.

Místo děje:

Soul, přesněji Ramada Olympia, hotel s umělým vodopádem, bazény, saunami, salóny, s tiskovým střediskem, promenádním orchestrem a dvěma zubními kartáčky na osobu a den.

Dějství první:

Hned u vchodu do mramorové haly, odkud zaznívá uvítací řeč prezidenta kongresu, vás osloví korejský gentleman v oxfordském obleku a tiskne vám do dlaně svou vizitku. „Básník?“ ptám se nejapně. „Ano, básník jehly a nitě,“ prohlásí a hned mi bere míru.

„Jsme básníci, jsme ti, kteří mohou přijímat a vysílat elektrické vlny senzibility!“ zní ze sálu a já se marně bráním krejčovskému Mefistovi. Už si načmáral do notýsku všechna má významná tělesná data, už chce jen znát číslo pokoje, kam mi zítra ráno přinese smoking…

… když tu náhle jako deus ex machina zjevuje se Allen Ginsberg.

Mnohem hůř oblečený než já, ve svetru a s kabelou přes rameno, jediným mrknutím poznal přesně, co já jen tušil. Totiž že úhrada za smoking nebude v režii jihokorejského ministerstva kultury, jehož úradku a štědré kapse vděčím za to, že jsem přiletěl, že tu stojím, že tu budu chodit a lovit z mís všelikou mořskou i suchozemskou havěť a rovněž švitořit a cvrlikat a krákorat a mlčet.

„Musíš poznat Vozněsenskýho!“ volá Ginsberg a vleče mě z dosahu krejčího. Jsem zachráněn. Díky, dobrý americký strýčku. Zaslechl jsi mé němé kvílení.

Dějství druhé:

Večerní recepce v třicetistupňovém vedru pod širým nebem. Tmavě modrá obloha a ultramarinová voda v bazénu, kolem něhož jsou stoly a mísy s masy, ovoci a zeleninami, krabi, ústřice, chobotničky, břichatí uzení lososi, jakož i uzené vepřové nožičky (národní pokrm), půlměsíčky česneku v sójové zálivce a pálivé zelí kim-či, pizza plněná krevetami a špenátem, recept, který Marco Polo prý ukradl Korejcům a Itálie si zrádně ten vynález přivlastnila, a dál za bazénem bílý klavír, z něhož se perlí Chopin a všude okolo na čtyři sta poetů a vykladačů poezie.

„U nás je 35 000 publikujících básníků,“ oznamuje mi jeden z nich, a zdá se, že je připraven všechny své jihokorejské kolegy vyjmenovat. Mé ohromení hraničící s hrůzou ho však zarazí.

„A kolik máte básníků u vás?“ zeptá se.

„Asi tak padesát,“ vyhrknu.

Ohromení a hrůza se teď stěhují na tvář tazatele. Dvakrát si dá zopakovat tu směšnou cifru, a nakonec ji přijme jako dobrý žert. Nechává vtip kolovat, všichni korejští básníci se usmívají, poplácávají mě, jako by mi brali míru…

… když tu náhle jako deus ex machina zjevuje se Allen Ginsberg.

V khaki bundě, s neskutečně vrchovatým talířem v ruce, přes rameno kabelu, vmísil se do hovoru. „Nejde o to, kolik je kde básníků, ale za kolik každý z nich vydá,“ praví a vyptává se, kde teď jsou a co teď dělají. Totiž Miroslav Holub, Egon Bondy a Ivan Jirous.

„Musíš ochutnat suši,“ vleče mne z korejského obklíčení k japonským jednohubkám. V mihotání blesků tu stojí fotogenický Andrej Vozněsenskij, celý v bílém, hlavu po ruském básnickém způsobu lehce vyvrácenou k nebesům, jako by naslouchal hudbě sfér.

„Tady Pavel je z Prahy,“ vrací ho Ginsberg na zem, „ten ti to může potvrdit.“ Ptám se co, a tak Allen zřejmě již po několikáté Vozněsenskému vypráví, jak byl v květnu na slavnosti Občanského fóra v Praze, jak četl na tribuně své verše, jak bylo Václavské náměstí plné, jak ho poslouchalo přes čtyřicet tisíc lidí. „Mám pravdu?“ ptá se mě a já alibisticky přisvědčuju: „Ano, byli tam.“ A lákám i Andreje na podobný zážitek.

„Rád bych do Prahy přijel,“ říká, „ale pořád se ještě trochu stydím. Co já jsem vlastně udělal proti tomu, že k vám přijely naše tanky? Vlastně nic. Napsal jsem jednu báseň s refrénem Kde je Václav Havel? Tou dobou byl zrovna ve vězení. Ale tu báseň mi cenzura zatrhla.“ A zesmutněl ve velkém hereckém gestu. To už i světla nad bazénem pohasínala a dáma za klavírem hrála Valčík na rozloučenou.

Dějství třetí:

Pět dní trval ten slet. Básníci četli své básně, pronášeli své i cizí projevy, všelijak se veselili i nudili, pili, hodovali a dobře se měli. Básníci i našinec. Pak se ti domácí rozjeli do svých domovů, přespolní se rozletěli do svých rodných krajin – a já jsem zůstal. Přestěhoval jsem si tašku ke korejskému básníkovi s citoslovečným křestním jménem Oh. Má krásný moderní domek ve starém korejském stylu v jižní části města a neuznává židle a postele.

Na jedné rohoži spím a na druhé, menší, sedávám. Po dvou hodinách zdřevěním, a on mne zvedne a trochu rozchodí. Je to dobrý přítel. Má kvůli mně i potíže s policií, tou tajnou, jakou my prý už nemáme. Vypátrali, že u něho přebývá host z postkomunistického Česko-Slovenska, a básník Oh nenahlásil „styk“. Hájil se sice naší sametovou revolucí, ale jihokorejská CIA si zřejmě myslí o sametu své. V tom jsme ostatně zajedno.

Asi bych se měl ztratit, říkám si a příští den se mi to daří. Ztratit se v Soulu je tak snadné! Město nabobtnalo z dvou milionů v roce 1962 na skoro 12 milionů v ten den, kdy jsem do jeho ulic vyrazil. A navíc se neustále mění. Ulice, kterou jste odpoledne procházeli, zmizí. Večer je úplně zastavěná. Drobní restauratéři sem dotlačili na dvoukolácích svá pohostinství. Na chodníku vztyčili plachtu zastřešující dlouhý stůl, který má uprostřed plotnu a rožeň. Okolo stolu se sedí, popíjí korejské pivo, rýžové víno podobné mléku zalkoholizované krávy, nebo korejská vodka chutnající jako naše tzv. vý­čepní lihovina, pokud si na ni ještě vzpomínám.

Přikusuje se cibule nebo česnek a pečená jakási hmyzí pochoutka připomínající chrousty. A k tomu se ze všech stran a koutů valí ZBOŽÍ jako hněv BOŽÍ, jako přírodní živel, jako povodeň. Našinec je ztracen nadvakrát, lapá po vzduchu, jehož je v Soulu díky automobilovému přehmyzení pramálo, neví kudy kam, a hlavně netrefí domů a korejsky se nedoptá, a tak si připadá jako „slepá bába“ postrkovaná dvanácti miliony rozjařených dítek…

… když tu náhle jako deus ex machina zjevuje se Allen Ginsberg.

„To jsem rád, že jsem tě ještě potkal,“ volá, „představ si, že z Prahy pořád ještě nedošel do Washingtonu ten protest!“

„Protest?“

Allen je trpělivý jako pohádkový dědeček. „No ano, protest proti řádění tý zkurvený americký cenzury! Mravnostní cenzura vytasila meče. Voni by zakázali Michelangelovi Davida – jako dětskou pornografii! Musíme to zarazit!“

„My?“

„Jasně že vy! Právě vy s tím musíte začít. Havel a Kořán a Bondy a Jirous!“

„A já!“ slíbil jsem šamanovi déšť.

„OK,“ oddechl si velký americký básník, a protože se v Soulu vyzná jako v kterémkoli jiném městě na světě, pochopil i z mého zmateného popisu, kde spočívá moje rohož u menšího korejského básníka Oh.

Padl jsem na ni jako do peřin.

Dobrou noc, strýčku Allene.

4. října 1990