Robinson František

I

Mladý básník si připadá jako Robinson. Nějaká zvláštní metafyzická nehoda ho ztroskotala a laskavá nebo úplně netečná vlna ho vhodila na břeh pustého ostrova. Když je velmi mladý a má štěstí, potká na ostrově prsatou Tonku. Má ji a neví o tom, že ona má jeho.

Ze zaprášených lýtek tryskají prsaté Tonce andělsky bílá stehna. Mladý Robinson je jimi přitahován, ale zároveň se chce odtrhnout – jak jinak: slovy. Počká si na odliv a posílá příteli zprávu v láhvi: „Milý Slávo, tu Tonku, tu pěknou, už nechám. Víc než prsatá byla hrozná, nadávala i vodě. Když jí proud chrstl do krku, až se zakuckala, začala ho plácat a vztekle křičela: „Ty parchante!“

P. S.

Jak jinak. Příliv poselství zase vrátil. Ale to už po prašné cestě připlouvá loď komediantů. Starý Viktor od střelnice ustřelí křídlovkou kus oblohy a mladičká Terina od kolotoče zavýská, naskočí na sedačku za mladého básníka – a ostrov narazí na mělčinu nebe. Cokoli se stane, stává se zároveň i vzpomínkou.

II

František Hrubín miloval poslední srpnové a první zářijové světlo v Lešanech. Chtěl se o ně podělit. Pozval si do své krajiny dva hodně mladé přátele. Vodil je po cestách mezi trnkami a sázavskými žulovými balvany. Cestou si ti dva nahýbali z láhve vína a ten, který jim ukazoval krajinu, nesl v ruce hrozen a rozkousával kuličky.

„Copak s takovým klukem? Pokaždé roztečeš jako svíčka!“ vypodobňoval jim básník prsatou Tonku, ale hlavou mu šla nevypodobnitelná patnáctiletá Terina. „Stačilo jít druhý den po Tončině objetí podle řeky a byl jsem čistý. Ale dnes jsem nejčistším křemílkem ve velké vlně Terinina polibku…“

A pak se to stalo. Po hrbolaté cestě mezi trnkami šla shrbená babka. Táhla káru napěchovanou senem. Babka měla zástěru a kára byla rovněž přepásaná zástěrou. Když nás míjela, shrbila se ještě víc.

Ale nestačila nás minout docela. Básník ji zastavil, uklonil se a políbil jí ruku. Babka zrudla. Pak se trhaně rozesmála. „Ty blázne!“ křičela. „Ty věčnej blázne!“

Popadla ojku káry, objela výmol na cestě, poplácala kupu sena svázanou v zástěře a ztrácela se po trnkové pěšině. Když se za ní trnky zavřely docela, řekl básník šťastně: „Kluci! To je Tonka! To bývala prsatá Tonka.“

P. S.

Vrátili jsme se s Antonínem Brouskem z Lešan na Vinohrady až za tmy, až v noci. Hustě pršelo, pak se spustil liják. Na Tylově náměstí odpočívaly tramvaje a kouřilo se z nich, jako by byly napěchované senem.