Where are you from?

V první kapitole konverzační příručky pro lidi, kteří míří do USA, by měla být otázka: Where are you from? Američané se tak příchozích ptají. Odkud jste? S tím souvisí otázka: Kde jste doma?, ale takto se taktní člověk neptá.

Jiří Voskovec prý říkal, že je doma tam, kde si pověsí klobouk. Ale já na klobouky nejsem. Líbí se mi jedině ten ve křoví.

Páně Voskovcův bonmot platí ostatně asi jen pro USA. Tam, zdálo se mi, bývají cizinci snadněji doma než třeba u nás v Evropě. Alespoň si to mezi sebou dávají najevo. Na důkaz přikládám dvě scénky ze života.

Scénka první

Stalo se ve Far Rockaway, což je výspa New Yorku, šplouchá tam zbloudilý špinavý oceán, manhattanského taxikáře do takové díry stěží přemluvíte, ale sviští tam omlácený vlak podzemní dráhy. Take the A-train zpívala Ella Fitzgeraldová. Tak to je on.

Ve Far Rockaway žijí v nervózní symbióze nyní hlavně stěhovaví Portorikánci a ortodoxní Židé. Těm prvním zní z mušlí walkmanů karibské reggae, ti druzí jako by slyšeli z dávna zpěv haličských synagog.

V úzké ulici si Žid v černém klobouku zaparkoval svou bílou káru vedle dřevěné dvoukolové káry Portorikánce v baseballové čepici obrácené kšiltem proti směru jízdy. „Táhni!“ zařval Portorikánec. „Tady stojí moje kára!“

„Není tu zákaz stání,“ odpověděl klobouk. „A při dobré vůli se tam vejdeme oba.“

„Na mě se vytahovat nebudeš!“ kopl Portorikánec do bílého buicka. Žid si teskně prohlížel vzorek zablácené podrážky na blatníku svého automobilu. Nic neříkal. To baseballovou čepici přimělo, aby vyjasnila své stanovisko. „Já mám káru, ty máš káru. Já jsem Američan, ty jsi Američan.“

„Správně,“ souhlasil Žid. „Já jsem Američan, ty jsi Američan.“ A opatrně načutl loukotě dvoukoláku.

„Jasně,“ souhlasila čepice. „Ty jsi člověk, já jsem člověk. Oba máme svoji hrdost a oba jsme tu doma.“

„Ovšem. Oba máme stejnou ústavu,“ přikývl klobouk.

„Tak vidíš,“ zašklebila se čepice.

A rozešli se. Klobouk zmizel ve vratech banky, čepice za vrátky barové nálevny.

Scénka druhá

Stalo se v San Franciscu. V jedné z těch uliček, jako stvořených pro sáňkování mých klukovských žižkovských let, je malá čínská kulinářská dílnička. Velice starý Číňan a jeho vnuk tam připravují jídla „take-away“, vezmi si domů nebo do úřadu, kam chceš. Stařec byl rituální kouzelník. Sekáčkem dokázal vykostit kapra a způsobem zvaným ti-chua-kchuai vytesal vepřovou ledvinku do tvaru orchideje.

„Odkud jste?“ zeptal jsem se po americku.

„Šan-tung. To nebudete znát,“ odpověděl mladík.

„Náhodou znám. Poloostrov Šan-tung. Podle písemných zpráv se tam už od pátého století pěstovalo čínské zelí.“

„Ano, šantungské zelí. Ale slávu si přivlastnil Peking. Teď se mu všude říká pekingské zelí. A odkud jste vy?“

„Z Prahy. To nebudete znát.“

„Náhodou znám. Máte výborné pivo. Jak se jen… budvar?“ zatápal.

„Správně, ale nevaří se v Praze, nýbrž v Budějicích. Jenže značku si přivlastnili v Americe. A říkají tak plechovkové močopudné břečce,“ ozval se ve mně vlastenec.

„Budweiser,“ přikývl čínský mladík. „To Američané dělají. Rádi si přivlastňují. Ale nechci moc pomlouvat, sám jsem Američan. Chápete?“

Konfucius za výrobním pultem cosi trpělivě skřehotal.

„Promiňte, děda chce vědět, o čem si povídáme. Musím mu to přeložit. Víte, on je pořád Číňan…, i když už je vlastně taky Američan. Chápete?“

„Chápu,“ řekl jsem.

Mládenec mi podal chřupavý závitek zvaný štěstí. Rozloučili jsme se. V parku si to rozbalím a přečtu. Ke každému chřupavému štěstíčku je totiž přibaleno chutné čínské příslovíčko přeložené do američtiny. Pravý Američan ale ty moudré hlouposti nečte. Jen cizinci… Proto když si ke mně na lavičku přisedla velice růžolící americká stařenka, bělostně se usmála: „Where are you from?“