Zazipovaná Kimberley

Milý a vážený příteli, jemuž se sluší vykat, i když nám nabídne tykání, už podruhé Vám otevřeně píši. A znovu o Kimberley.

Za tu dobu, co se známe, jsem Vám nikdy neposlal zavřený dopis. Pouze pár pohlednic. Začínám se podezřívat, že šetřím na známce, co hůř, že si za dopis, který Vám píšu ze srdce, nechám dokonce zaplatit od různých redakcí, například BAR&MAN, Týden, Literární noviny aj.

Vy víte, že jsou zážitky, z kterých se člověk musí vypsat. Jinak se jich nezbaví. Ale zároveň líp než kdokoli jiný jste poznal, že některé zážitky „člověk psací“ vypsáním nepohřbí, nýbrž naopak je resuscituje. Chci říct: způsobí, že jsou stále svěží a orosené jako Kimberley.

Milý Arnošte, o Kimberley jsem Vám už otevřeně psal.

Byl jste tehdy čerstvým šéfredaktorem Playboye, a já, domnívaje se, že Vám toto postavení otvírá přístup ke kartotékám přitažlivě ochmýřených slečen na všech kontinentech, žádal jsem Vás, abyste se ji pokusil vyhledat. Mou Kimberley.

Ale žádná odpověď. Nezbývá mi tedy, než se sebelítostně opakovat. Kimberley měla tehdy před deseti lety pár let přes dvacet. Tatínek jí dal do vínku chmýří barvy medu po celém těle a maminka podobně tónovanou pleť, takže to chmýří bylo spíše tušené než spatřené.

„Já jsem Kimberley,“ řekla mi v Portlandu, stát Oregon, „proč k nám někdy nezajdeš? Vaši kluci chodí.“

„Vaši kluci“ byli spisovatelé ze třiceti zemí světa na okružní jízdě po USA – a „k nám“ znamenalo do klubu Living Dance poblíž našeho hotelu.

A tak jsem přišel. Bylo tam více děvčat, a než došla řada na Kimberley, povídal jsem jí smutné věci o Československu a ona mně smutné věci o sobě. Pak mne políbila na ucho a řekla, že Československo zdálky chápe a miluje. A já jsem poznal, že zblízka chápu a miluji Kimberley. Chodil jsem na striptýz si povídat. Pak přišel čas rozloučení. Poslední tango v Portlandu. Její tanec se jmenoval Miss Zip a skládal se ze tří aktů. V prvním se odzipla z kožené sukně a blůzy. V druhém se odzipla z podprsenky. Naši kluci ožili a pár místních zkouřenců se probudilo. Čekali na třetí akt. Kimberley měla i bikinky na zip. Jeho zuby ohlodávaly její slastné boky… A tehdy, v té vteřině, kdy prsty uchopila jazýček zipu… objevil jsem v sobě hypnotickou moc.

„Nesmíš! Neukazuj jim to!“ přikázal jsem jí v duchu – a zdrhovadlo se zadrhlo. (Fakt, prostě to nešlo, marně zápolila.)

To je konec příběhu. Kimberley zmizela zadním vchodem a víckrát se prý už v klubu neukázala. (Dostala mou vinou padáka?) Sbohem. Jeli jsme dál, podívat se na bobry v oregonských lesích.

Milý a vážený spisovateli,

píši Vám otevřeně a opakovaně, ale vy mi rozumíte. Sám přece stále obkružujete a opracováváte a přepracováváte jedno své – ovšem nesouměřitelně závažnější – téma. Já mám jen tu Kimberley. Už ji však nehledám. Sama mne vypátrala a sama mi napsala. Dokonce dvakrát. Poprvé, že by ráda přijela do Prahy jako protagonistka a choreografka striptýzového umění. To jsem jí rozsáhlým dopisem rozmluvil. Přiznal jsem, že bych se na ni chodil dívat – a vinou mé žárlivosti a hypnotických schopností by opět docházelo k fiasku se zdrhovadlem.

Kimberley to pochopila. Do Prahy se už nechystá. Začala novou kariéru. V jednom prérijním městě vede jako lektorka pro milenecké a manželské dvojice Základní kurz erotických nepenetračních praktik. Co to je? Vysvětlila mi: je to věda o tom, jak muž má, může a musí umně využívat při milostných hrách všech svých údů – kromě toho jediného. Říkají jí Lady Love.

Je to prý záslužné – v době AIDS – a zároveň vzrušující. Trocha historie, diapozitivy, něco tělovědy, grafy a křivky od poklidové nuly až do sedmého nebe, také dramatizované výjevy z literárních děl Henryho Millera, Philipa Rotha, Johna Updika a Milana Kundery, a nakonec praktické ukázky a cvičení. Být invenční, nebo nebýt, to je, oč tu běží, sděluje mi Kimberley Shakespearovým jazykem. Kdo by to od ní čekal! Našla se. A já prý na té proměně z Miss Zip v Lady Love mám hypnotický podíl, uzavírá svůj dopis Kimberley. Má zazipovaná láska, Arnošte.