O česneku, poezii a chytání zajíců

Zvláštní a záhadný dárek jsem dostal k padesátým narozeninám. Letenku do Soulu plus týdenní placený pobyt v hotelu Ramada – jako pozvánku od jihokorejského ministra kultury na Dvanáctý světový kongres básníků. Světový kongres básníků! Nikdy předtím jsem o něčem podobném neslyšel, a kdybych slyšel, považoval bych to za zdařilou pitomost. Vlastně pořád nevím, co si o tom mám myslet: nejspíš to předešlé.

Ale byl jsem tam a mohu tvrdit, že poezie v Koreji kvete, obchod bují, elektronice se daří, avšak česnek, který tu chroupají od rána do večera jako veverky oříšky, mají drobný a jaksi uchřadnutý.

Mluvil jsem o tom s absolventem Harvardu, básníkem, profesorem práv a prý (naznačili mi jeho přátelé) budoucím ministrem zahraničí. Napsal korejsky báseň o Dunaji a přetlumočil mi ji anglicky. Byla hezká a plná podivné lítosti – jako memorandum naší vlády o Gabčíkovu–Nagymaros. Prof. Lee zde zjara 89. roku byl jako člen mezinárodní právní komise, dokonce se setkal se svým právnickým kolegou Husákem, ale o dunajském mauzoleu se mu povídat nechtělo. Jako básník si uchoval v paměti jen pěkné vzpomínky. „Hned na letišti v té vaší krásné Praze mne anglicky oslovil český muž a vyměnil mi dolary ochotně a tuze výhodně. Čtyřikrát výhodněji a ochotněji než ta nevlídná paní u přepážky směnárny. Byl jsem mu vděčný a hned druhý den jsem si koupil všechny knížky od toho vašeho básníka, co dostal Nobelovu cenu. A česko-anglický slovník. A také kufr.“

„Nač kufr?“ zeptal jsem se. „Na Seiferta?“

Krásně se usmál. „Kdepak, na česnek,“ řekl a povzdechl si. „Váš česnek je tvrdý a obrovský jako dětská pěstička. A kůže našich žen je po něm hebká.“ A dal mi pohladit paže svých dvou mladých přítelkyň, rovněž básnířek. Básnířky upily vína jako ptáčátka a obratně uchopily z misky stroužek česneku ve sladkokyselém nálevu. Tichounce chroupaly. Zoubky měly drobné a perlové, paže hebké a vonné. Po česneku. Pravil jsem, že slovo česnek uvedl do české poezie Seifertův poživačný kolega Nezval. A pak jsem pravil oběma básnířkám, že jsou krásné. Básnířky na mne upřely tmavé zářící oči. „Co je to krása?“ zeptala se ta, která studuje v USA. „Jen estetická kategorie,“ odpověděla si sama.

„Ne!“ zvolal jsem naprosto věrohodně. „Krása je něco, co cítím přímo tělesně. Jako horkost v ústech a chlad na páteři.“ A upřel jsem na ně rýžovým burčákem zakalené oči. Korejské dívky uraženě užasly, prof. Lee si odkašlal a náš spolustolovník, konzultant a poradce několika jihokorejských firem, rovněž básník, řekl: „Jezte víc česnek. Česnek vyrovnává tělesnou i emoční hladinu. A otevřte volný trh!“

„To právě chceme. Chceme se otevřít Evropě, chceme se otevřít světu!“ (Posílám to spíše jako soukromou depeši těm stále ještě užaslým, hebce česnekovým básnířkám.)

„A to je právě chyba,“ usadil mě konzultant. „Nekoketujte s každým, když chcete mít ekonomický úspěch. Rozhodněte se pro jednoho partnera. Je to jako v životě. My Korejci máme takové přísloví: Kdo honí dva zajíce, nechytí ani jednoho.“

Triumfálně jsem se pousmál a opáčil, že my, ač ekonomicky slabší země, máme podobná přísloví hned dvě. Jedno tradiční: „Mnoho zajíců – psova smrt.“ A jedno umělé, které vymyslel náš pan prezident, zní: „Chyť zajíce, ať ho máš!“

„Správně,“ pochválil si konzultant i prof. Lee. „Ale ten zajíc ať je korejský – a ne japonský. Neboť největším posláním Japonců je válečnictví. A pak obchod. Zatímco nejvyšší poslání nás Korejců je odedávna poezie. A pak obchod. Vyřiďte to panu Havlovi, sám je přece básník, a jeho ministrovi zahraničního obchodu. Mimochodem – ten je také básník?“

„Pevně doufám,“ řekl jsem a jal se hůlkami honit bílý půlměsíček ve své misce. Chyť zajíce, ať ho máš! Za jejich elektroniku náš česnek.