Štědrý večer a ucho generála Čepičky

Štědrý večer, to býval u nás mirákl. To byla symfonie pod taktovkou našeho otce. Vyznačoval se (otec) tím, že doma chodil pouze v županu z vylysalé velbloudí srsti, ale vypadal v něm stejně důstojně jako Rafael Kubelík ve fraku. Střídal moderato i presto a stupňoval napětí až k večerním tympánům, při nichž se otevřela křídla dveří do pokoje s rozsvíceným stromem. Okno bylo dokořán, aby andělé mohli dovnitř i ven, proto bylo v pokoji slyšet slabé šumění perutí.

Až pak, až po chvíli ten nebeský zvuk přehlušilo praskání sálajících amerických kamen, živených koksem, a maminka okno zavřela. Strom se tyčil a stůl se rozprostíral…

U štědrovečerního stolu musela být rodina pohromadě, i kdyby ševci padali a generál Čepička se stavěl na hlavu. Armádní generál Čepička byl v roce 1953 ministrem obrany a z tohoto titulu i majitelem mého staršího bratra Gustava, čerstvě vylíhlého vojína lidové armády.

Gustav nastupoval k obraně vlasti jako lesník u šumavských hranic – a proto byl hned u odvodu odeslán, aby sloužil lidu v Praze, v kasárnách na Hradčanech. Tak to tehdy chodívalo. Kdyby bratr narukoval v Praze, docela určitě by musel sloužit v Kašperských Horách nebo v Humenném. Ale protože se s rozmyslem přihlásil k odvodu v Kašperských Horách, poslali ho do Prahy.

Spojením tuposti vojenské byrokracie se lstí zdravého rozumu jsme měli brášku vojína nablízku. Ale blížily se Vánoce a on nedostal ani jediný opušťák, neboť imperialista nespal. Ovšem tatínek tvrdil docela věcně, že na Štědrý večer nikdo z jeho rodiny nebude dlabat vepřové řízky z ešusu. Bude se podávat vařený kapr a smažený kapr a kapr načerno – a to pro všechny, tedy i pro vojíny lidové armády, i kdyby ševci padali a generál Čepička se stavěl na hlavu.

Maminka tento názor mlčenlivě, ale jednoznačně potvrdila. Nebylo pochyb o tom, že by otec vyreklamoval svého prvorozence i z Humenného, ale takhle to měl přece jen pohodlnější.

Na Štědrý den ráno si oblékl prvorepublikový zimník s vydřím límcem, přes polobotky si přepnul psí dečky a vydal se do kasáren. Dojel si pro syna tramvají.

Ani ho nenapadlo ptát se po něm u brány. Hlásit návštěvu a podobné nesmysly. Prostě vydal desátníkovi ve strážní kukani rozkaz, aby mu zavolal velitele.

„Čo je to také? Čo vy? Aký velitel?“

Takto se desátník podivil a otec trochu zaváhal. Neznal jméno bratrova velitele, neboť v rámci utajení ho ani nesměl znát.

Zázraky sesílá Pánbůh a na Štědrý den bývá zřejmě rozhazovačný. Tak se stalo, že poslal přesně v tu chvíli vojína Šruta kutálet jakýsi barel po kasárenském dvoře, kousek od brány.

Otec ani nemrkl. „Hej, chlapče!“ zvolal. „Jak se jmenuje tvůj velitel?“

„Poručík Jožo Gebenik!“ zařval můj bratr a hnal se za barelem.

„Správně,“ řekl otec desátníkovi. „Zavolejte mi poručíka Gebenika.“

I druhé přání Pánbíček vyplnil. Připochodoval přičmoudlý poručík, podle tváře a později i řeči rodák z hodně východního Slovenska.

Statečná a dobrá duše. Široká jako lžíce a přímá jako nůž.

Rozhovor, který s ním tatínek měl, se vedl stranou a byl stručný. Poručík dostal stovku na cestovní výlohy a pozvání na večeři. Otec mu musel naše štědrovečerní hody vylíčit tak pohádkově, že poručík Jožo Gebenik se zachoval také jako v pohádce.

Poručík Jožo Gebenik posekal všechny hlavy vojenské sani, to jest frapantně porušil několik paragrafů vojenského řádu – a úderem sedmé se dostavil k prostřenému vánočnímu stolu.

Samozřejmě i s naším Gustíkem. Nejvýchodnější slovenský poručík se v Praze nevyznal, a tak potřeboval někoho, kdo by ho tramvají dovezl z Vypichu až na Žižkov. K tomu účelu byl náš bráška, ten bažant, to ucho Čepičkovy armády, nejvhodnější vojenskou osobou.

Studená válka zuřila dál, ale u nás bylo teploučko. Na Jožina dolehla z toho tepla, dárků, jídla a vína a pohody tak sladká únava, že mu maminka ustlala – a on usnul vzápětí napříč manželskou postelí.

To bylo dobře. Naši nemohli jít spát a museli jsme si celou noc povídat. Tiše, skoro šeptem, neboť imperialista nikdy nespí. A ještě tišeji, protože náš poručík spal…