Čekání na anděla

V bývalé vinárně U Ježíška zřídili si (v sedmdesátých letech) bývalí básníci, malíři a jiní šťastní nešťastníci samosprávné sdružení šťastných majitelů jakýchkoliv vánočních dárků zakoupených namátkou. Prostě je přinesli „k Ježíškovi“ a tam se konala burza. Už bez chvatu a s vinným vcítěním pro všechny blízké jsme si v obchodech vybojované dárky navzájem směňovali a s večerem je odnášeli domů s pocitem, který vánoční povinnosti měnil ve vánoční těšení. Bez těšení se totiž Štědrý večer neobejde.

Ač má v kalendáři pevně vyhrazené místo, připomíná mi tohle čekání na anděla – čekání na burčák u přátel, u Brichtů v Mikulově. Burčák ovšem den svého zesuduvstání stanoven nemá. A v tom je to kouzlo.

Je třeba sejít se a ztichnout. Sedět hned nad sklepem s přivřenýma očima a otevřenýma ušima. Nehalasit, neplkat, naslouchat, až se burčák ze sklepa sám ozve. Až jako zatracenec zasypaný v důlní štole sám začne ťukat a volat o pomoc.

Tohle čekání je na burčáku to nejlepší. Proto jsem si burčák nikdy nekoupil v Praze. Ten mok je ve městě bez tajemství a vlastně podezřelý. Jako Štědrý večer pořádaný ve Fučíkárně…

Aby mělo přirovnání hlavu a patu, musím popsat čekání na anděla. Není to metafora. Jako dítě jsem anděla mnohokrát viděl. Dopoledne na Štědrý den jsme s mladší sestrou psávali poslední vzkazy Ježíškovi. Maminka byla v kuchyni a otec se slavnostně oblékl a vyšel z domu. Prý šel Ježíška přivolat. Až po letech jsem se dozvěděl, kam ho chodí přivolat. Prosím – k Šuterům!

U Šuterů je stará pražská vinárna, která už taky není, jak byla. Celý rok bývala lidová, ale na Štědrý den tam podávali šneky. Tak se otec při šnecích a ryzlinku bohabojně postil, vrátil se domů, a když se v pokoji lehce zešeřilo, otevřel okna dokořán (sněžilo!) a my děti položily své listy adresované Ježíškovi na parapet.

Potom jsme usazeni přímo proti oknu čekali na anděla. Přišlo nám přirozené, že se Ježíšek pro ně nemůže dostavit osobně. Nejsme přece na světě sami. Ale Ježíšek prý otci naštěstí pravil (U Šuterů), že pošle pro tu korespondenci anděla. Nebeského pošťáka.

Trvalo to dlouho, dlouho se nic nedělo, a tak to má být. Až najednou. Najednou se anděl protočil kolem otevřeného okna, zahlédli jsme jen máchnutí bílého křídla, záclona se zavlnila – a dopisy byly pryč. (Nezkoušejte mi povídat něco o větru. Vítr od anděla rozezná i dítě.)

Byl to anděl a mám to černé na bílém. Na fotografii. Na (doslova) momentce. Je na ní štědrovečerní okno, záclony, šero – a záře s obrysem anděla.

Ta fotka je už celá ohmataná. Nosil jsem ji do školy a ukazoval klukům i v době, kdy jsme na Ježíška už dávno nevěřili…

A ten chytrák, co tvrdil, že ta čmouha je přeexponovaný film, ten to má u mě spočítaný. Navěky. Loni při schůzce abiturientů jsem mu do očí řekl, že je vůl jak anděl.