Tři červená jablíčka aneb Chvála krásné vyhlídky

Psal se rok 1975 nebo 1981, kdo si to má pamatovat, doba byla unavená. Krčemná Praha od básníků prázdná a Jan Skácel nepřijížděl. Jednou chyběl důvod a podruhé scházely peníze na cestu. A když se tady někdy mihl, kde na něho natrefit? Tehdy i tamtamy lhaly.

V Praze totiž chyběla a schází brněnská Bellevue, ta sice ani ryba, ani rak, ani kavárna, ani hospoda, ale zato krásná vyhlídka, že uvnitř někoho potkáte. U nás ve Spálence už pažravec moci chroustal historickou vinárnu U Ježíška a vyzvrátil ji v podobě ošuntělé stavebnice obchodního domu Máj. Naproti zůstalo U Šupů, kde večer sedávali pohrobci Steklíkovy a Neprašovy Křižovnické školy a vlasatí androši a Eugen Brikcius, Tomáš Pěkný a já, někdy Petr Kabeš. O kus dál se (doslova) rozkládala kavárna Slavia, ale ještě tu stál pověstný mramorový stolek, kde držel slovo Jiří Kolář, Josef Hiršal, Jan Vladislav a někdy Kabeš. Ani to už dávno neplatí.

Jenže tam ani tam nebyl Skácel doma. U Šupů bylo moc vlasato a ve Slavii zase moc učesáno. A navíc mramor studí a becherovka lepí. A nebyl doma ani doma, totiž po bytech, kam se mnozí pražští přátelé uchylovali před cizíma ušima. On raději inspiroval, než konspiroval.

Sečteno: Praha byla v tom čase pro Honzu jaksi daleko.

Tak jsem za ním přijíždíval vždycky párkrát do roka a vždy jen na chvíli do Brna, kde „nic nového ani zajímavého, až na havrany. Ale ti jsou tady už měsíc. Kamarádím se s nimi a Boženka je na našem dvorku krmí. Ale nejsou to žebráci. Přijímají dary důstojně a zarytě mlčí. Nejsou tak veselí jako v Rimbaudově básni, která začíná veršem Ach, bože, když jsou chladné pláně a končí rozkošní, milí havrani. Ale mně to nevadí. Vnímám je jako černou pečeť zimy.“ (citát z dopisu J. S.)

Je čas na přiznání. Napsal jsem v té době dedikaci, invektivu, stížnost. Pokud si dobře vzpomínám, měla to být stížnost na čtenáře, na ospalý národ a hlavně na Skácela, který „zarytě nemlčí“, neironizuje a píše si svou, laskavou. Začíná to citací, obrazem z jedné básničky, myslím Brouskovy, která se nám oběma kdysi líbila. Tady je, v šuplíku.

A CO ZAHRADA?
(Janu Skácelovi)

Ano: pták sedne na větev
a tím rozhoupe zahrádku…
Ale co ona (málem zahrada)
která má mořskou nemoc z úradku
jakéhosi s odpuštěním ptáka?
Co je jí po tom
zpěváčku
že slyšíš tření světla
o tmu když se smráká
že slyšíš šepot rzi

Co je jí po tom (málem zahradě)
která tak nerada se probouzí?

Ukázal jsem to Skácelovi nikoli v hodině mezi psem a vlkem, nýbrž v hodině mezi posledním šachistou a prvním pivařem v Bellevue. (To je nepřeložitelná situační hříčka; štamgasti vědí.) Vzal papír do ruky, přečetl jednou, zakašlal, pak vystrčil obočí, přečetl podruhé a stránku mi podal zpátky. „Nesprávně cituješ. Ten obraz ztrácí smysl. Když pták opustí větev, ta se rozhoupe – a tím rozhoupá celou zahradu!“

„A co to ostatní?“ dožadoval jsem se. – „Já nevím. Vy v té Praze vidíte všechno moc černě. Pojď se radši ukázat Božence.“

Tak jsme šli. Ale až potom, co v Belvě zavřeli. U Skácelů v předsíni jsem zakopl o košíček jablek a omluvil se: „Čeká mě žena. Ale už jsem na cestě.“ Honza otevřel sedmičku bílého. Dostal ji od nějakého vinaře, který si vymaloval jeho dvojverší na žudro. Za každé slovo jednu sedmičku. Dobré víno. Pramínek tramínku na cestu. Paní Boženka mi ve dveřích strčila dva obložené chleby. „Pojezte ve vlaku.“

A podala mi první červené jablíčko. „Pro vaši milou paní,“ řekla.

Chleba jsem snědl cestou na nádraží a jablíčko mě hřálo v kapse. Už se těšilo na tu mou milou paní…

Ale ouha. Na peróně čekal Steklík. (Pokud to někdo neví, Jan Steklík je výtvarník a konvertita. Jako kreslíř a trubadúr ženských ňader a pivních půllitrů konvertoval od těch pražských, které vysál, k ňadrům a půllitrům brněnským, z nichž saje a tvoří bohdá dodnes.) Steklík čekal v opačném směru na někoho z Prahy. „A kdo má přijet?“ – „Hele, to já nevim,“ odtušil. „Ale kdyby někdo přijel, tak bysme přece ještě někam zašli, ne?“

Tak jsme někam zašli spolu, protože kdo z Brna neodjede, jako by do Brna zrovna přijel. Měli jsme krátkou noc a dlouhé odpoledne s různými polívčičkami v prášku. Večer jsme neminuli Bellevue. „Myslel jsem si to,“ přikývl Skácel.

Seděli jsme sotva nějakou tu hodinku, když navrhl: „Pojď, čeká mě Boženka. Ukážeš se jí a trochu se opláchneš.“

Trochu jsem se v Kotlářské opláchl, a to způsobilo, že jsem trval na odjezdu. „Ale můžeš se tu pohodlně vyspat!“ – „Já umím spát ve vlaku a pak – čeká mě žena, znáš to.“ – „Já to znám,“ řekla paní Skácelová.

„To je pravda,“ posmutněl Honza a vyndal z knihovny láhev whisky. „To mi poslala jedna překladatelka. Překládá mě a neví, že to nepiju,“ podivil se. „Ty jsi anglista, tak si ji vezmi, skotskou na památku.“

Vzal jsem si jenom štamprli, jenom odlívečku, a vypravil se do předsíně. Paní Boženka mi přidržela kabát (zauzlil se rukáv či co) a spustila do mé kapsy dva obložené chleby.

Při loučení mi vklouzlo do dlaně druhé červené jablíčko. „Pro vaši hodnou paní.“

Odlívečka mě vedla na nádraží. Ale ouha. My jsme se přece zvedli od stolu v Bellevue nerozvážně ještě před zavřením! Tak se stalo, že jsem se kolem krásné vyhlídky stáčel dolů právě v té chvíli, kdy se naopak nahoru vydával Oldřich Mikulášek. „Už nikam nepůjdeme,“ varoval, „ale můžeš mě kousek doprovodit.“

Z Bellevue je to do Mášovky kousek, do schodů taky kousek a ke klíčům do kapsy jen kousíček. Oldřich měl doma borovičku a Utrpení starého Werthera. „Ale já musím na vlak!“ – „Tím líp,“ zaradoval se. „Něco ti přečtu.“

Tak si mě Oldřich Mikulášek posadil proti sobě, rozlil tu láhev borovičky do dvou sklenic a začal číst. Četl nahlas a dlouho z té své dlouhé bolavé básně a já jsem mu usnul, málem v náručí. Ve spánku jsem se na úzkém gauči dokymácel jako černý pasažér do bílého rána.

Na události příštího dne si nevzpomínám, to je asi dobře. Jisté je jen toto. Když se v Bellevue zježily židle, šel mě Jan Skácel ukázat Božence.

Našlapoval jsem pokorně a nemotorně jako havran, který se rozhodl v Brně přezimovat. Paní Boženka mě nakrmila. Přijal jsem dary důstojně a zarytě jsem mlčel. Ztěžkly mi údy, jazyk i mysl. „Jdu!“ vyrazil jsem ze sebe, když se ve Skácelově ruce jakýmsi kouzlem objevila půllitrovka slivovice. „To je pro případ. Cesta bude dlouhá.“

„A toto je pro vaši trpělivou paní,“ řekla Boženka a podala mi na chodbě třetí červené jablíčko.

A toto je douška: když jsem ráno vystoupil na Hlavním nádraží, hlavní město jsem neviděl tak černě. A nadosmrti vím, že pták rozhoupe celou zahradu teprve potom, co větývku opustí.

6. listopadu 1991