Hodinky a kámen

Kdo odejde z Prahy na druhý konec času, jako by odešel docela. Jiný vítr tu smetá listí a stopy chodců na pozemské pouti.

V Brně vane vítr jménem Jaromír, pošeptal to Janu Skácelovi, a od tohoto jara ponese s sebou i pár úhozů kláves.

Brno je město přehledné a družné jako vesnický hřbitov. A přesto vidím Jiřího Bulise nejostřeji v řeckém slunci.

V létě, jež minulo, objevil na jednom poloostrově pláž, velkou tak právě pro tři malé rodiny. Ovšemže byla skalnatá, ovšemže cestu k ní ukazovaly jen ostnaté větve divokých oliv.

Moře tu bylo jako nebe a vydávalo své pomíjivé dary. Břéťa Rychlík se potopil na dno a vylovil hodinky. Byly to švýcarské hodinky a stále ještě ukazovaly správný čas.

Podívám se trochu dál, řekl tehdy Jirka a skočil do vody. Pustil se na osamělý lov. Připlaval, až když slunce viselo šikmo.

Co tobě moře vydalo? volali jsme pateticky pod helénskou oblohou.

Kámen, řekl a rozevřel dlaň. Měl na ní řecký kámen uloupený moři. Ukazoval čas, který byl, i ten, který bude.

5. června 1993