Óda na zahlédnutý kotník

Před zahájením wimbledonského finále dvouhry mužů proběhla se po centrálním kurtu žena. Byla celá bez.

Asi jí to slušelo, soudě podle nadšeného hýkání našeho televizního hlasatele. Sám to potvrdit nemůžu, protože jsem ji nezahlédl. Buďto ji „mé“ kamery nezabraly, nebo se mne v tu chvíli zeptala manželka, jestli nevím, kam si pověsila vodítko na psa, přestože musí vědět, že to nevím nikdy. Ale bral jsem si ji z lásky i se psem, a tak pokaždé formálně pár míst zcela nevhodných k uschování vodítka navrhnu. To mě nezabije. Ostatně nezabere to víc času, než kolik mladá, zdravá a nahá žena potřebuje k proběhnutí po trávě, než ji zatknou.

Tisk pak potvrdil, že to nebyla fata morgána žíznivého komentátora, a prozradil i totožnost té půvabné svlečny.

Rád bych se dozvěděl (a to mi tisk dluží), platila-li nějakou pokutu za pohoršení, když, jak se zdá, vzbudila v publiku spíše pravý opak. Avšak vystavila se, necuda, i očím královské rodiny, která má sama Erótových i jiných starostí požehnaně. I jménem Jejího Veličenstva Alžběty II., mimochodem dámy, která má mé sympatie, bych se zde rád přimluvil za zachování hranice mezi nahotou veřejnou a soukromou – vůbec za půvaby zahalené.

Ano. Závidím francouzským romanopiscům osmnáctého století tu rozkoš, jakou bezpochyby prožívali, když dovedně na několika stránkách zachytili kmitnutí odhaleného kotníku dámy, jež pozvedla lem roucha, vstupujíc do kočáru.

Kotník žel už dávno ztratil své kouzlo a vábivost. Kotníku si na krásné kolemjdoucí ženě nevšimnu, ledaže by byl v sádře. V záplavě lýtek a stehen tohle tajemství vzalo za své. A není to naše vina, milé dámy.

U řezníka si dám každý kousek bůčku pěkně ze všech stran obrátit, abych si vybral ten nejlibovější, ale na pražské ulici musím brát, co se mým očím vnucuje. O nudistických plážích nemluvě. Vlastně mluvě: zmíním se tu o nich.

Na nudaplážích je nuda. Oplocený prostor povolené nudistické pláže nenabízí žádnou zápletku. Neslyšel jsem o nikom, kdo by se seznámil s tou pravou na nudistické pláži. Zajíce radím kupovat v pytli.

Na nudistickou pláž chodí většinou dvojice, které se kdysi seznámily ve vlaku nebo v tanečních. Znám ovšem několik žen, které takovým prostorům dávají přednost prostě proto, že se nerady koupají a sluní v plavkách.

Dvě takové znám dobře. Měl jsem je na starosti. Měl jsem je na starosti v Bulharsku v těch letech, kdy to byla (pro někoho) jediná povolená cizina.

Dostal jsem ty dívky do péče jako čestný, nedotknutelný dar-nedar od blízkého přítele, jejich otce, který na poslední chvíli onemocněl a nemohl je do stanové kolonie doprovázet. Dostal jsem úkol: ochránit je před dotěry bulharského a východoněmeckého vyznání. Sedmnáctku a devatenáctku, slovy.

Obě dcery mého přítele trvaly na tom, že u moře budou beze všeho.

Hned první den se ve společné ženské umývárně dozvěděly, kde se nachází (nepovolená) nudistická pláž. Další dva týdny jsem je tam hlídal. Z vrozené stydlivosti zahrabán do pasu v písku, sledoval jsem je triedrem, kdykoliv se vzdálily. Splnil jsem ten nelehký úkol, ale víckrát mě nikdo na nudapláž nedostane. S výjimkou mých svěřenkyň nebylo kam položit zrak.

A teď už se nahota vetře i do tak aristokratického sportu, jakým býval tenis! Býval. Bývaly časy, kdy ženy zvolna returnovaly, oděny v dlouhých, volných sukních…

Nedávno jsem viděl v TV sexy-žertovný wimbledonský sestřih sestávající pouze ze zdvižených sukének tenisových sportovkyň, zachycených kamerou ve chvíli vášnivého podání či příjmu. Nic mi to neřeklo. Esteticky – ani jinak.

Co se mě týče – esteticky i jinak – dávám přednost dívčímu pozadí na barové židli. Nejlépe v upnutých, nedobytných džínsech značky… Nesmím jmenovat. Byla by to prý skrytá reklama.