O příslovích

Už je to dávno. Celá dlouhá a krásná odpoledne jsme si v jedné denní vinárně protiřečili.

Protiřečit si s hezkou, vzdělanou a vzácně intuitivní spisovatelkou je povznášející činnost. Protiřečili jsme si za pomoci přísloví. Znala jich spoustu, ale to se dalo díky Františku Ladislavu Čelakovskému a jiným pramenům dohnat. Doháněl jsem, seč mi prameny stačily, ale nebylo v jejich (těch pramenů) silách udržet s ní krok. Prameny byly příliš vážné, zabývaly se dokonce i odkazy na jiné prameny, leckdy dvakrát měřily, než do toho jednou řízly. Ona na prameny nehleděla, protože věděla. Věděla, že veškeré mudrosloví je plodem hravosti a mystifikace. Prostě si přísloví vymýšlela. Životní materiál, z něhož moudra, rady a návody k životu vznikají, brala do rukou jako vánoční těsto a hnětla cukroví netradiční, ale o to chutnější.

Ostatně nová přísloví nevznikala jen při našich slavnostech a přích. Václav Havel v Zahradní slavnosti varoval: „Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel!“ – a dávno před ním Vladislav Vančura v Hrdelní při si povzdechl: „Každá dívka je sama sobě rusá – a vlk ostronos.“

I naše maminka mívala vždycky po ruce pár přísloví a dokázala je uchopit jako pádlo, s jehož pomocí provezla tři děti na rodinné loďce všemi nebezpečími rozbouřených vod a šlajsen až do pubert, sňatků, rozvodů a dál. Nevím ale, proč právě mne třikrát denně nabádala, abych dvakrát měřil a jednou řezal. Musela vědět, že se mi to nikdy nevyplatilo. Špejli pouťové růže jsem dokázal strefit jedině bez míření. Kdykoliv jsem dvakrát měřil, srazil jsem místo růží válečky, na které mířil můj soused po levici nebo po pravici. Líp mi porozuměl kdysi můj vinohradský soused Karol Sidon. Do rabína měl tehdy daleko, ale k hvězdám na nebesích blízko. Vyčetl z nich něco, co si často, zvláště na přelomu roku, připomínám. K jednomu zásadnímu životnímu rozhodnutí mi poradil: „Nesnaž se mířit – buď! Neměř minulost ani budoucnost.“ A vida, vyšlo to tehdy.

Dvakrát měř a jednou téměř.

22. prosince 1993