Orkneje

Pro toho, kdo přesně neví, co jsou Orkneje, mohou Orkneje znamenat mnohem víc než pro toho, kdo ví, co jsou Orkneje. Může si je představovat.

Jako kluk jsem měl o Orknejích mlhavou představu. V dospělosti nechal jsem to tak. Jako kluk bych dal za Orkneje sedm Madagaskarů s tygrem nebo pět Siamů se slonem. Teď už ne. Ani je nemám. A po Orknejích neprahnu.

Tak jsme se oklikou dostali k filatelii. Kdo někdy sbíral známky, ví, co je to za vášeň. I zpupný ministerský úředník, napaden filatelistickým virem, může se změnit v žadonícího prosebníka.

Viděl jsem to na vlastní oči. Někdy na samém počátku osmdesátých let přišlo mi stejně jako několika dalším nežádoucím básníkům (teď už vím, že Kabešovi, Wernischovi, Šiktancovi) pozvání na evropské bienále poezie do Lutychu. Po belgicku Liège. Pozvání je jedna věc, povolení druhá. Nebyl jsem tehdy líný na krok, tak jsem se s dopisem v ruce vypravil na Malou Stranu. Dožádal jsem se slyšení na ministerstvu kultury. Soudružka na oddělení evidence mě někde hledala a pak rozhodila ruce.

Ale já vás v kultuře nemám!

A kdo mě má?

To nevím. Asi nikdo.

Tak sbohem.

Na odchodu ve dveřích mne ta ministerská pracovnice popadla za ruku, v níž jsem držel zbytečný dopis z Lutychu. Na obálce měl tři známky. Zahleděla se na ně a zčervenala jako děvčátko.

Prosím vás, dejte mi ty známky.

Proč bych vám je měl dávat?!

Vám přece k ničemu nejsou.

A k čemu budou vám?

Do série!

Když ty tři známky nábožně odstříhávala z obálky, pochopil jsem. Pochopil jsem, že nás bylo víc, těch pozvaných na básnické bienále do Liège, a známky na zvacích dopisech dohromady utvořily sérii! Až mě to, dobráka, dojalo. Jako kluk jsem chtěl potkat holku filatelistku a všechno si s ní vyměňovat. Ale žádná nechtěla. Známky se daly vyměňovat pouze s klukama. Jenže všichni měli jen domovinu nebo blízké okolí. Dopisů z opravdové ciziny, ze zámoří a teplých krajin, přicházelo pramálo, skoro nic. Asi zmrzly cestou, protože zuřila studená válka.

Jen pionýrům chodily dopisy od pionýrů ze Sovětského svazu. Známky na nich byly velké a roztodivných tvarů, ale jejich směnný kurz byl nulový. Kvůli známkám od sovětských pionýrů rozhodně nestálo za to vstupovat do Pionýra, ledaže by byla nějaká pionýrská organizace i na Orknejích.

„Tak to sotva,“ prohlásil můj starší bratr a dal mi své album. On se ve známkách vyznal, ale tou dobou se zrovna snažil vyznat ve slečnách. Dal mi své album do úschovy s jedinou podmínkou: nesmím nic vyměnit bez jeho svolení. Abych nenaletěl.

Slib jsem splnil. Žádnému klukovi ze třídy jsem nenaletěl, jen jedné holce z osmičky, co už měla prsa a zájem, jsem daroval zcela nezajímavé aršíky z Böhmen und Mähren. Když to bratr později zjistil, tak… tak zuřil. Byly prý cenné!

Ale touhu vyjádřit v ceně nelze. To už teď víme oba a na aršíky z Böhmen und Mähren si ani nevzpomeneme. Známky už jsou zase pro nás pestrobarevnými ptáky přilétajícími z neznámých krajin. Co na tom, že nepřiletí ani ten nejobyčejnější orknejský vrabčák. A vůbec: mají na Orknejích poštu?