Krásná bláhová Dajána

Jmenovala se Kimberley. Potkal jsem ji nejprve na ulici v Portlandu (stát Oregon) a hned mi utkvěla její tvář a nohy. Šla sama proti proudu.

Hlavní třídou totiž kráčel průvod amerických manželek či neprovdatelných a neprovdaných žen, vesměs v takzvaném středním věku. Vydaly se horlit před Hilton, hotel, kde se právě slavilo jakési výročí Playboye. Ten špalír spojovalo přesvědčení, že dobře placené pózující dívky v útržcích spodního prádla či bez, snímané na skvělý barevný materiál skvěle placenými fotografy, jsou jen povolnými nástroji v rukou mužů, jejichž životním cílem je ponížit ženu na erotické zboží.

Podruhé jsem Kimberley viděl ve striptýzovém baru. Tam mi utkvělo všechno její ostatní.

Proč na to vzpomínám? Protože jméno Kimberley tak prudce voní. Ostatně nevzpomínám na ni takto mediálně poprvé. Brzy potom, co spisovatel a vážený přítel Arnošt Lustig usedl do šéfovského křesla Hravého chlapce, poslal jsem mu otevřený dopis, v němž jsem ho prosil, aby zkusil pomocí své informační sítě objevit Kimberley, ať je kde je. Ale neozval se. Nepodařilo se asi. Avšak! Stalo se něco nečekaného. Kimberley se mi teď, po létech, ozvala sama!

Kimberley… Kimberley byla napůl Irka a ta druhá (otcovská) polovina krve byla jižní, sicilská. Její kůži barvy lesního medu v záři reflektorů prosvěcovalo plavé chmýří. Hernán, mexický povídkář a můj spolubydlící, ji nazýval nepříliš originálně „včelí královnou“…

Kimberley tančila živě v baru přímo proti hotelu, kde jsme (nejrůznější spisovatelé z různých zemí) nějaký čas bydleli. Chodili jsme se na Kimberley dívat, protože v Portlandu (stát Oregon) toho jinak moc k vidění není.

Její tanec se skládal ze tří aktů, při nichž si postupně odkládala, co měla na sobě, aby v tom třetím setrvala pouze jako akt. Dave Brubeck k tomu hrál na piáno (z desky) Dajánu beze slov. Jak byla první dvě dějství jejího tance poutavá a povznášející, tak se mne vždy to vrcholné třetí dějství dotklo jako rozhorlené americké manželky. Nahá medová Kimberley se ovíjela kolem dřevěného sloupu, který stál uprostřed jevišťátka. Co ovíjela! Ona s ním přímo obcovala! Bylo to ponižující.

Pár portlandských povalečů a všichni přítomní zahraniční spisovatelé jí však za to tleskali, hýkali a dupali – a kladli na portál dolarové i větší bankovky. Aniž by se jí dotkli (to se nesmí!), ponížili ji na erotické zboží.

Takhle jsem jí to řekl, když se oblékla a odcházela domů. Dohonil jsem ji v boční ulici a takhle jsem jí to řekl a myslel jsem to upřímně a vážně.

Kimberley užasla. Byla naměkko. Svěřila se mi, že loni pózovala pro nějaký pánský časopis, aby měla na studia, letos že studia na divadelní škole přerušila a vzala tohle, aby měla na studia pro příští školní rok.

Tu „etudu se sloupem“ také nesnáší, svěřila se mi, ale bez ní to prý nejde, když ten sloup tam stojí. Jako v těch hrách od Čechova, řekla. Když v prvním dějství visí na zdi puška, musí z ní v posledním dějství někdo vystřelit.

Ten argument nás sblížil. Nakrátko stali jsme se světloplachými přáteli.

Často jsem na ni v přítmí myslel – a teď se tedy ozvala! Divadelní školu, píše, stále ještě nedokončila, ale chystá se do Prahy. Ráda by tu živě tančila. Něco podobného jako tehdy („vzpomínáš?“) v Portlandu, jenže už bez toho „ponižujícího sloupu“.

U nás to prý bude možné, píše, vaši muži jsou jistě vnímavější a citlivější, i když ví, že jedna vlaštovka (to jako já) jaro nedělá, i když ví, že už nejsme ani to Československo, a tak dále a tak dále. Dopis plný víry a dychtivosti provázený její fotografií v žertovných plavečkách…

A já teď nevím. Cítím k ní zodpovědnost a nevím. Bláhová krásná Dajáno, nezklamou tě ti zdejší muži? Nevyštípají tě naše ženy? Nejezdi raději, please!