Zdický fejeton o myších a lidech

Už je to tady. Vracejí se mi myšky. Dávám jim volný průchod – ostatně právě teď mi jedna proběhla kolem bačkor. Tuze čilá, velmi dychtivá. Jaro je tady. Berte to jako citát. Měl bych jí dát jméno, té myšce. Neměl bych po ní házet špunty od Müllera. Thurgau!

Když jí dám jméno, mohu ji tím jménem okřiknout. Když se mi štrachá ve špajzu a když mi tam prokusuje igelitové tašky z ciziny. O tu škodu nejde. Na nervy mi to jde.

Jako tuhle v Londýně. Nejdřív jsem na Florenci sedl do autobusu, abych navštívil jednoho anglického přítele. Poznal jsem ho před pětadvaceti lety. Tehdy byl chudý jako anglikánská kostelní myš. Teď si žije jako myš v otrubách.

Nepoznal mne, ale přivítal mne, ubytoval mne ve svém domě v mansardě, abych měl výhled. Výhled byl nezkalený mlhou. Ta se prý z Londýna vytratila za Sherlockem Holmesem. Avšak přítelův dům je viktoriánský a něco jako by tu z časů Psa baskervillského zůstalo. To něco byla myš.

Myška, kožíšek hebký, očka jiskrná. Přes den kdesi courala nebo v mém pokoji spala, a když jsem odcházel na kutě já, tak přišla nebo se probudila. Vklouzla do knihovny a netrpělivě listovala všemi svazky Britské encyklopedie. Patrně tam hledala odpověď na věčnou otázku: Co Bůh? Co člověk? Co myš?

Pak se odebrala na lože. Na to mé! Mučila mě v noci ta myš a mučilo mě ve dne pomyšlení na tu myš. Byla přítulná. Mohl jsem si tu malou zvídavou bestii pohladit. A přitom jí zmáčknout krček. Ale byl jsem: a) srab, b) gentleman, c) Čech. Vyberte si. Nezvedl jsem se po večeři od stolu a neucedil: „Poslyš, Johne, v tom zatraceným pokoji pro hosty se nedá spát! Nějaká zatracená myš mi tam věčně leze do postele.“

Až při odjezdu, už ne pro sebe, nýbrž pro blaho příštích hostů, jsem se uklonil Johnově choti a bez výstrahy zařval jako a) srab, b) gentleman, c) Čech: „Máte tam nahoře myš!“

„Do you mean Mary?“ usmála se na to pěstěná Jane. „Myslíte naši Mary? Ach, zapomněla jsem vám to říct. Ale ona je tak milá, že?“

Well, takhle se to odehrálo. Bylo to jako film podle skutečné události. Zůstal jsem civět na lady Jane jako myš z droždí, zíral jsem jako právě vyoraná myš, čuměl, jako kdyby mi myši chleba snědly. Ó, jak jsem se těšil domů! Jak jsem si přál být zase mezi svými myškami a našimi lidmi…

A poučení? Nechoďte na filmy natočené podle skutečných událostí. Nemohou vás pobavit. Nečtěte fejetony sepsané podle skutečných událostí. Nemohou vás poučit.

Chraňte si své myšky.

19. března 1994