Postavit dům, zasadit strom…

Než se pokusím o skicu Antonína Brouska, musím přiznat, že jsem, co se týče osoby portrétovaného, předpojatý až dojatý a jenom Herodes by to nepochopil, protože…

Jednoho únorového dne L. P. 1964 jsem mu svěřil svou právě z porodnice deportovanou dceru, aby nezkušeným rodičům předvedl, jak takové kluzké, vřískající hádě koupat. Básník se sklonil nad vaničkou a provedl ten mateřský úkon s rutinou, kterou by ocenila i Puškinova kojná.

Brouskovi bylo dvacet dva jar a za svým životem se mohl spokojeně ohlédnout: zplodil syna a napsal knihu. Zbývalo už jen postavit dům a zasadit strom…

Jeho prvotina Spodní vody vyšla v roce 1963. Autor studoval v té době na pražské filozofické fakultě obor čeština-ruština. Studoval, ale nedostudoval. Záhy se mu postavila do cesty hrazda zkoušky ze staroslověnštiny, kterou nepřelezl ani nepodlezl, nýbrž z tělocvičny ducha vyhnán, odešel.

Než zakotvil v literární redakci Československého rozhlasu, prošel obskurním závodním časopisem podniku Armabeton a pak v zeleném stejnokroji výrazně pozvedl kulturu týdeníku Československý voják. Na tomto palpostu je mu třeba přičíst na vrub i objev a povzbuzování vojína Michala Černíka, aby se stal básníkem, jakož i nabádání mé osoby, abych na básnění moc nespoléhal a raději se snažil stát řádným promovaným filologem. Obé tak trochu selhalo, ale co.

Vzápětí po debutu ukázal Brousek svou druhou tvář, která mu už od té doby zůstane vlastní, zcela souměrná jeho poezii, ba mnohdy dokonce zajímavější a dráždivější, než je ta „původní“ tvář lyrikova. Ukázal se Brousek polemik, esejista, pamfletik a ironik, který sice nemusí mít pokaždé ve svých soudech pravdu, ale vždycky má styl, jehož jméno je sugesce.

Tak tiskne dva rozsáhlé eseje: Podřezávání větve a Dělání do vlastního hnízda, které ve své době vzpění hladinu literární kritiky i krev zainteresovaných literátů.

To bylo první překvapení u debutanta, který hned takhle zkraje skočil na jiného oře, jako by mu nestačil jeho vlastní a kritikou měkce osedlaný Pegásek.

Druhé překvapení na sebe nedalo dlouho čekat: Zatímco do Prahy se pomalu chystal Allen Ginsberg jako apoštol nového básnictví a Viola škytala beatnickým skandováním, začal se Brousek s plným zaujetím zabývat – Alexandrem Sergejevičem Puškinem! Uspořádal knihu Puškinovy lyriky Arion (KPP 1965) a doprovodil ji esejem, důležitějším pro jeho vlastní vývoj asi víc, než si myslí.

U Puškina ho upoutává „vlastnost, jež je podnes v satiricky nezabarvené poezii vzácným kořením: nehledaný, všepokořující humor, vtip… jenž se stahuje stále hlouběji z přetékajících pěn pod zem, stává se ponorným, a v posledních letech pak často vystřikuje už jen nasycen jízlivou žlučí… jako by byl až jakýmsi ‚pudem sebezáchovy‘ jeho reaktivní, často nekompetentní vznětlivosti“.

A je to. Pomocí koláže z Brouskových vlastních slov určených na adresu A. S. Puškina dostal jsem se zadarmo k hodnocení autorovy básnické tvorby. S jedinou, důležitou retuší: tu puškinovskou „žluč“ vystřikuje A. B. nejen kolem sebe, ale, a to především, do vlastního těla. Nebo duše, vyberte si.

Začalo to už u druhé sbírky Netrpělivost (KPP 1967). „Je bezohledná,“ řekl o ní plachý Josef Brukner, „jako vždy, když jemnosti a něze jde o vše.“ Básník Brousek, čtenáři čten a kritikou chválen, cítí, že jeho „spodní vody“ ústí do „slepého ramene“. (Slepé rameno je první oddíl sbírky a, pokud si dobře vzpomínám, i zamýšlený titul celé knihy, změněný pak na přesnější Netrpělivost.) Člověk Brousek se cítí být „lámán jízdním kolem: / líbit se všem. / Dupal bych po všem jak Golem. / A nemám šém.“

O rok později se na českých lánech urodilo trochu svobody. Spřátelené kombajny přijely kosit a ten, o němž je řeč, odchází do Němec. A už tam zůstává – a na téma „generace“ v Berlíně v roce 1982 utrousí: „Že naše nejproduktivnější léta byla předznamenána katastrofou let 1968 až 1969, jež pro jedny znamenala začít znovu od píky v exilu, pro druhé pak psát si v Praze do šuplíku a pro přátele a známé, nemůže zůstat věčnou omluvou.“

Nuže, teď se Antonín Brousek vrací, alespoň svým psaním, do „starého bydliště“. Polovinu proverbiálního životního úkolu má za sebou.

Zbývá mu jen postavit dům, zasadit strom a napsat pár knížek básní a kritických „osikových esejíků“ – samosebou už jen tak navrch. Nebo ne?

8. října 1992