Můj otec byl agent

Milá Barunko, můj tatínek byl v padesátých letech agent. Bohužel ne agent CIA. To by se mi dnes hodilo. Byl agent jedné vinohradské pojišťovny. Pojišťoval lidičky proti úrazu a proti krádeži. Na krádež budoucnosti žádná pojistka nebyla. Ani na duševní úrazy. A že jich bylo!

Krátce po válce býval ve stejné pojišťovně disponentem. Nevím přesně, co to značí, jaká práva a povinnosti. Ale třeba to slovo někdo vykopá jako amforu a disponent se stane majetkem všeho lidu podobně jako dividenda, hypotéka nebo leasing.

Otce-disponenta znám jen z doslechu. Ale na ten čas, kdy disponoval odřenou aktovkou, si pamatuju. Nosil v ní cigarety (partyzánky), housku s paštikou a pojišťovací formuláře. Klienty pojišťoval jen proti lidským drobnostem, co do pohrom, bývaly pojistitelné pouze ty živelní (požáry, vichry, povodně a podobně). Například proti Svátku práce nebylo možné zájemce pojistit.

Ach ano, Svátek práce!

V poúnorových letech míval 1. máj zvaný Svátek práce podobu radostné povodně, která spláchla všechno, co se nechtělo veselit nad vítězstvím proletariátu.

Tatínek se veselil nad každým vítězstvím Sparty ve fotbalové lize, vítězství proletariátu ho však zarmucovalo.

Navíc měl rád čistá okna a odmítal je ulepit prvomájovými praporky a mírovými holubicemi. Proto býval od časného rána rozčilen. Rozčiloval ho dokonce i ten svinčík, říkal, co po Svátku práce zůstane na ulici a na chodnících. Svinčíkem mínil mávátka.

Ach ano, mávátka!

„Kde se vzaly ty myriády jásavých mávátek?“ ptával jsem se knižně tatínka, i když jsem věděl od domovního důvěrníka soudruha Michalce, že otec je reakcionář, a jestli zase nevyzdobí okna, půjde to se mnou do školy a dál až do kriminálu.

„Dělají je muklové,“ odpověděl tatínek a vysvětlil: „Muklové jsou lidi zavřený v kriminálech, někteří právem, někteří proto, že nechtěli jásat. Zjara a v létě lepí pytlíky, na podzim navlékají korálky a v zimě vyrábějí mávátka. A jdi si hrát do kuchyně,“ dodal.

Byl první máj. Okna naší kuchyně hleděla do dvora, kdežto okna našich dvou pokojů v prvním patře na rozjásanou Stalinovu třídu.

„Pojďte s námi v jednom šiku, nestůjte tu na chodníku!“ volaly a mávaly mávátky pod těmi okny ještě nerozvinuté Žižkovské ženy.

Ach ano, Žižkovské ženy!

U hotelu Flora ještě nerozvinuté, rozvinuly se v alegorický obrazec až pod Muzeem… Otec je pozoroval, nestoje na chodníku, nýbrž za neozdobeným, zavřeným oknem. Na sobě měl vylysalý buržoazní župan a v ruce sklenku vermutu Tesavela.

Žižkovské ženy, vepchané do bílých halen, se zastavily. Zrušily jásavou formaci a srotily se pod okny. Zahodily mávátka a hrozily tomu zpátečnickému zjevu v okně svými dělnickými a úřednickými pěstmi. Pak z davu vyletěl kámen…, ale zároveň průvod dostal povel k postupu.

Poprvé a naposledy jsem viděl otce s lopatkou a smetáčkem. Zametal okenní střepy. Napadlo mě, že si tenhle obrázek budu pamatovat.

„Tak tohle si zapamatuj,“ řekl tatínek a poslal mě dolů pro mávátka, kterých byla kolem poledne plná (už prázdná) Stalinova třída.

„Dáme si je do vázy, když je ten První máj!“ oznámil mamince, která byla na ledacos zvyklá. A tak jen zavrtěla hlavou a vrátila se do kuchyně, aby nespálila řízky.