Pohádka o tom, jak pan Kolář učil jednoho mládence kouřit

Byl nebyl, milá Barunko, krátký jara čas, kdy spisovatel byl nebyl svědomím národa. Literární noviny se prodávaly jako Blesk. Konala se Zahradní slavnost, popichovalo se Žertem i Sekyrou, ale přišel čas letní, srpnový.

Pak spřátelené tanky projely českou krajinou, pak se stulily jako ovečky do milovických a jiných ohrad a vypadalo to na dlouhou, dlouhou zimu. Někteří spisovatelé se znovu probudili, jiní ještě nechtěli usnout. Ostatně Svaz spisovatelů, ten Goldstückerův a Seifertův, stále nebyl ještě oficiálně zrušen, i když v jeho chorém těle už vyrašilo zdravé soudružské jádro.

Někdy tehdy Svaz předtankový, ještě dýchající, kooptoval do svého ústředního výboru na poslední (už marnou) schůzi Jiřího Koláře a Hanu Bělohradskou a jednoho básnického mládence. Pan Kolář ho tam učil kouřit.

„Nebuďte nervózní,“ pokáral mě v devět hodin. „A nekuřte hned po ránu jednu startku za druhou, i kdyby šlo o život. Dejte si tuhle.“ Nabídl mi mentolovou cigaretu značky Winston.

Pak se jednalo, sdělovalo, diskutovalo, hledala se tzv. střední cesta, ještě čestná, ještě svobodná. Těžko takovou v krajině rozryté obrněnci najít. Všichni mluvili a já jsem kouřil ostošest. Povinně ty mentolky od pana Koláře. V půl jedenácté mě zarazil. „Jen klid,“ povídá. „Teď je čas na camelku.“ Sáhl do kapsy tmavého obleku a posunul po stole krabičku s velbloudem.

A zase se jednalo, volalo, zklidňovalo, hledala se cesta na šachovnici, kde Taufer, Skála, Kozák, Rybák – a jak se jim vlastně, milá Barunko, říkalo – měli, ač pioni, v rukou střelce, věž, krále i královnu. Hulil jsem camelky a pan Kolář moc nemluvil.

Na Národní třídu přišlo poledne a k nám na podnosu párky. Snědli jsme je a prsty si utřeli do ubrousku. „Tak teď se můžete pustit do těch svých startek,“ povolil pan Kolář.

A pak se obrátil k celému byru významných spisovatelů, skutečně hledajících rozumem i citem neskutečnou střední cestu, a řekl zčistajasna: „To nemá cenu. S nima se přece nemůžeme ani nechceme domluvit. Ale jsme pořád ještě na papíře ústřední výbor Svazu spisovatelů. Tak prostě toho Skálu a Taufera a Rybáka a Kozáka vyloučíme – a vrátíme se každej ke svý práci.“

A to je konec pohádky o tom, jak pan Kolář učil jednoho mládence rozmanitě kouřit a jednoznačně se rozhodovat. Škoda, že se mu to nepovedlo. Mládenec zestárnul, ale stále kouří jednoznačně a rozhoduje se rozmanitě.