O zaručené Peťákově cestě do nebe

Je prý na nebesích takový zvláštní kout, řeklo by se reservé, pro mazavky, dudáky, vypravěče pravdivých historek, které se nestaly, a opilé básníky. Hvězdy na nočním nebi nejsou pak žádné vyhaslé balvany, nýbrž kymácivé lucerničky v rukou těch věčně nachmelených hříšníků, které si Bůh pro vlastní obveselení povolává – příliš brzy, většinou dřív, než stačí zestárnout. Tvrdí to jedna irská lidová pohádka.

Peťák – ing. Petr Lampl (1930–1978), pokud vím, nikdy v Irsku nebyl. Až teď si tam pozpěvuje a kymácí lucerničkou.

Stejně mi vydaj
 ty moje blbosti
 i když můj funus
 bude jen trapností
 a pak ta moje
 nesmírná lhářka
 zalže si znovu
 byl moje láska

Nemýlil se. Vydali je v nakladatelství Paseka pod názvem Cestou do blázince a doplnili o hommage, poctu spřízněných spolustolovníků Egona Bondyho, Andreje Stankoviče, Ivana Jirouse a Fandy Pánka, tedy (řekněme) o undergroundovou básnickou Punkvu sedm­desátých let. Egon Bondy tehdy napsal knížečku „pro Lopatkovic holky“ – Pravdivé příšerné příběhy.

Jeden nazval (v roce 1976) Peťák po smrti.

„Jednoho dne šel pan Lopatka po Karlově náměstí. Tu uslyšel hrůzné volání: „Pocéém,“ což v čarodějné řeči znamená: Dej si bacha. Vtom uviděl pana Peťáka, který byl už pět dnů po smrti. Jak se pan Peťák s panem Lopatkou zastavil, jedna ruka mu vzduchem pokračovala vlevo a jedna noha vpravo, takže to vlastně nebyl celý pan Peťák. Pan Peťák se smí koukat na pivo jen ze vzdálenosti deseti metrů, neboť jinak by do něho žbluňkl a ve sklenici by se nejen utopil, ale i rozpustil, až na tu ruku, která sama chodí vlevo, a tu nohu, která sama chodí vpravo.“

Chemik a básník Lampl patřil erbovně ke Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, byl činelistou Neprašova Sen noci svatojánské bandu, výrazně spoluvytvářel genia loci smutného veselí Prahy, a já se nedopustím té pošetilosti, abych soubor vydaných peťákovin podroboval kritickému soudu. Raději se mužně schovám za Loutkáře ze stejnojmenné závěrečné prózičky: „Stojím za tím, co tu řekl Kašpárek!“ křičel loutkář staré školy v troskách svého demolovaného divadélka… A: „Nikdy nezapomínejme, že je možno vytvořit i loutku Loutkáře.“

14. října 1993