Sen hořký jako fernet

Měl jsem sen. Hořký jako fernet. Něco mě tlačilo. Zvednu polštář – a pod ním parte! Křídově bílý list papíru, černě orámovaný, v levém rohu buclatý andělíček, v pravém horním rohu kresbička povědomé tváře. Binokl na nose, zdatný vous, to je přece Jan Neruda!

Vezmu parte do rukou. Kam s ním? To stálo černé na bílém pod Janem Nerudou. A pod macatým andělíčkem nějaké verše…

Konečně zármutek všechen
jak voda uplyne.
Věru, nějak se žije,
nějak zahyne.

To je přece František Gellner. Co tu chtějí? Právě Gellner s Ne­rudou! Takhle uprostřed noci – a ve snu?

Ale už tuším. Je to moje parte. Ti dva nahoře se jistě nudí. Popatřili z nebeské výše na svého nicotného kolegu a dali mu vytisknout smuteční oznámení. Jeden ho lyricky chlácholí a druhý se nad jeho bezduchým tělem zamýšlí prakticky: Kam s ním? A čtu…

LIKNAVÝ MANŽEL, ZBĚHLÝ OTEC A VĚRNÝ FEJETONISTA ZESNUL NÁHLE UPROSTŘED DÍLA. VYSCHLO JEHO PERO, UMLKL PSACÍ STROJ. NA OSIŘELÉM STOLE ZŮSTAL NEDOPSÁN PODČÁRNÍK.

Co bylo dál, nepřekvapí ani blba. Inu, probudil jsem se, osprchoval jsem se, vypil jsem kalíšek slivovice. Není to můj zvyk. Slivovici nemám rád.

Slouží mi jen k vymítání ďáblů. Ďábla snu vymetla teprve k poledni. Tehdy jsem začal přemýšlet o fejetonu jaksi obecně. Co ten fejeton je vlastně zač?

Za poslední roky jsem na podobné úvahy neměl kdy, protože jsem myslel na to, abych nezmeškal „dead time“. To je sice „smrtičas“, ale zároveň poslední možnost, jak dostát cti a s fejetonem do redakce se před uzávěrkou přiřítit.

Prohlašuji, že fejeton je naprosto nepřirozený slovesný útvar. Nevychází ani z lidové, ani z dvorské tradice. Eposu je leda tak pro smích a lyrice je z něho k pláči. Prohlašuji, že fejeton je bohapustý, ale bohužel zatvrzelý výmysl šéfredaktorů, kteří se potřebují pochlubit, že mají víc typů písma a v každém čísle habaděj článků hovořících přímo k věci.

Koukej, čtenáři, my si můžeme dovolit i žánr, který přímo k věci ani mluvit nesmí! Fejeton je sdělení „pod čarou“ a basta. I ten slavný Jan Neruda, kdyby měl opravdu niterné starosti se štrozokem, kdyby ho skutečně do hloubi duše a srdce trápila otázka, kam s ním, napsal by o tom báseň nebo povídku. To vím jistě. Mám ho přečtenýho. Nerudu!

Anonymní zamilovaný slovenský šuhaj, když si kladl nerudovskou otázku, složil bolavou písničku a hned ji pod okny frajérce zazpíval.

Hora, hora, zelený les,
nevideu som milú dnes,
ani dneska, ani včera,
nedožijem do večera.

Představte si, že by o svém milostném soužení napsal fejeton. Bol by za somára! Jako já! Nedožijem do večera…

Radši jdu spát. Zítra je „dead time“. Buď to dopíšu ráno, nebo mě najdou tuhého. A pod polštářem vlastní epitaf…

Zde leží ten,
co nemíval pozemských statků
a nepřelez svůj vlastní plot,
zato však rád do zadku
kopal se párem cizích bot.
Bylo to tak a nejináč:
on prázdnou slámu mlátil.
U šenku kvetl zavináč
a rum mu život zkrátil.