Rum do čaje – čum do ráje

Průpovídky většinou neznají svého autora, ale jakože výjimka potvrzuje pravidlo, „rum do čaje – čum do ráje“ mohou literární historikové připsat básníku Vladimíru Holanovi. Je to zaklínadlo pro holčičky, které jdou se skleničkou od hořčice do blízkého hostince pro rum – a potřebují nějakou mnemotechnickou pomůcku, aby nezapomněly, cože to mají tatínkovi koupit.

Já jsem jako chlapeček tatínkovi pro rum nechodil. Chodil jsem pro rum mamince. Maminka měla rum ráda, do koblih. Tvrdívala, že jedině po rumu těsto na koblihy skutečně zvláční. (Že rum tuhle schopnost má, jsem shledal jednou nebo pětkrát i na sobě.)

Kolem Vánoc jsem zase chodil pro rum do likéru, kterému se říkalo a říká vaječný koňak, přestože v něm žádný koňak není. Jako by se za rum styděl, nikdo tomu rodinnému vánočnímu nápoji neříká vaječný rum. Berte to jako téma k úvaze.

Rum je hrdý pária mezi destiláty a zná svou cenu, přestože patří k těm nejlevnějším. Je družný a nijak se nevzpírá tomu, že je používán a zneužíván: do koblih, do kafe, do čaje, do piva (brrr!), do horké vody, do teplého mléka, do coca-coly a… doplňte si sami.

Radím vám, nikdy neohrnujte nad rumem nos. Nikdy nevíte, kdy rum budete potřebovat. Nikdy nevíte, kdy vás zasype sněhová lavina. Není znám případ, že by pohřben pod lavinou někdo zahnal bernardýna se soudkem rumu na krku. Tehdy si nahne i otrlý abstinent.

Vím, že jsou onačejší kořaličky, dokonce jim dávám přednost, ale jako tuzemec těžko v tuzemsku snáším, když zaslechnu, jak vrchní povýšeně odsekne: „Pane! U nás rum nevedem!“

Nerad bych byl považován za rumového advokáta. Rum má značně pošramocenou pověst, má za sebou pořádnou aféru vinou podvodných výrobců i prodejců, mafiánů, kteří by měli chodit se železnou koulí na noze a s bílou holí v ruce. Ale ani před tím si nestál společensky nejlépe. Doktor Milan Kaláb, proslulý v uměleckých kruzích coby Lord Strážce Jater, dokonce rum výslovně nedoporučuje. Jako citlivý muž a lékař si ovšem musí být vědom toho, že po strništi života těžko se chodí člověku bosky, dobře se rázuje ve vyšlapaných botách a nepohodlně se kráčí ve střevících vypůjčených či zcela nových. Berte to jako metaforu.

Řeknu-li „Rum a mléko ničím nenahradíš!“, bude to znít jako nejapný pokus o bonmot. Ale jsem hotov to vysvětlit. Nuže, několik mých přátel odešlo v uplynulém dvacetiletí do různých cizin zvaných souhrnně exil. Vesměs si zachovávali „paměť domova“. Ta paměť se napájí z výtažků vzpomínek, z prožitých událostí, útržků slov, vůní a chutí. Pár mých přátel si zcela nezávisle stýskalo nad tím, co za mořem nenašli. Slyšte: tuzemský rum to byl a prachobyčejná stánkařská hořčice!

P. S.

Omlouvám se vládě Spojených států amerických a jmenovitě celním orgánům na Kennedyho letišti v New Yorku za přestupek, jehož jsem se dopustil v září roku 1987 tím, že jsem nezákonně provezl v kufru s jednoduchým dnem pro své české přátele 5 (slovy pět) litrů tuzemského rumu a 3 (slovy tři) litry plnotučné hořčice. Berte to jako přiznání.