Ó ta divoká léta šedesátá!

Pořád o nich něco slyším nebo čtu. Někdo někde objeví nějaké neznámé domácí nahrávky Beatles – a v den, kdy je vypustí na trh, postaví se v Londýně, v Tokiu, v Oslu, v Praze do fronty děti, jejich rodiče, sem tam i prarodič.

Když už se nic objevit nedá, pořádají se repliky. Do Woodstocku se sjedou děti, jejich rodiče, sem tam prarodič a čekají na bahno a na nějaké ozáření, hubené dívky slabších nervů se svlékají do půl těla.

Proč? Chtějí přijímat mystická šedesátá léta, o nichž slyšeli nebo četli. Nebo je zažili, ale na nic mystického už si nevzpomínají. Jako já.

Že vypukla šedesátá léta, jsem se dozvěděl od jedné venkovsky vypadající starší paní na Národní třídě.

V náhlém nadšení rozpřáhla ruce a zvolala: „To je krása na těch ulicích! Až TAM je těm děvčátkům v minisukních vidět! Škoda, že se toho můj Vitoušek nedožil…“

Byla to vdova po Vítězslavu Nezvalovi. Antonín Brousek si vzpomene. Byl při tom. Psal se rok 1965, polovina golden-sixties za námi. A my jsme si toho ještě pořádně nevšimli. Tonda psal dobré básně o své, prý zlé ženě, já psal horší básně o své, prý hodné ženě, k tomu jsme si přivydělávali lektorováním špatných básní a vodili své prvorozence do jeslí.

Zatímco kolem nás šedesátá léta vřela, ve Viole jamoval Václav Hrabě na basu Luďka Hulana, pak si ustlal pod piánem, toulavá básnířka Vladimíra Čerepková ho přikryla svým montgomerákem – a my jsme spořádaně chodili spát domů.

Do města přibyl král Allen Ginsberg, objevily se jeho první pokoutní překlady, ale my jsme v mokré pražské tmě propírali Josefa Horu. Bližší domácí noční košile než cizí kabát. Takoví jsme byli.

Na víno se dalo s přivýdělkem ušetřit i ze studentského stipendia. Dokonce jsem si mohl dopřát celý metr Proustova Hledání ztraceného času, ještě nerozřezaného, z antikvariátu za 160 Kčs. Jednou to rozřežu.

V San Franciscu a v Londýně měly neóny horečku omladnic určitě i v prosinci ve čtyři ráno, ale tady se to nepoznalo.

Zvlášť v prosinci bývala Praha po setmění nebo před rozedněním temná a nerudná. Často se nedalo rozeznat, je-li pět odpoledne, nebo čtyři ráno. Snad jedině podle počtu lidí na ulicích, ale těch jsme si nevšímali. Bývali jsme s Brouskem zabráni do hádky o Bezručovi, ale když jsme se vraceli ke svým prvorozencům a jejich maminkám, nezadržela by nás ani Maryčka Magdónova.

Několikrát se stalo, že jsem ve čtyři ráno bušil na vrata jeslí, domáhaje se vydání své dcery, nezvratně přesvědčen, že je půl páté odpoledne. Ba jednou jsem stál Tondovi svědkem, když svou věcnou ženu Markétu zapřísahal, že je sedm ráno, a tedy čas, aby malého Toníka vyrval z postýlky a odvedl do jeslí. Až sousedé nám museli na chodbě činžáku potvrdit, že je sice sedm, ale podvečerního vinohradského času. Ó ta překotná léta šedesátá!

A jak se nám ty děti vyvedly, notovali jsme si tuhle. A jaké jsme měli štěstí, že jsme zažili ta šedesátá léta, po nichž už nic: jen ABBA, Dietl, chalupáři, houbaření a botanizování na hřbitově.

Ale zažili jsme je opravdu? A jak dlouho pod Petřínem trvala? Ať počítám, jak počítám, vychází mi to tak nejvíc na tři čtyři roky. Na dekádu dost málo. Nebo mám dlouhé vedení.

Až když šedesátým létům odzvonilo, začal jsem si je užívat. Tonda, zběhlý student, emigroval, aby se zapsal k řádnému studiu na německé univerzitě, a já začal řádně chodit za školu života. Přestal jsem navštěvovat holiče a univerzitní knihovnu. Ochutnával jsem se Stankovičem lysohlávku, poslouchal Plastic People, myl se jen zřídka. Ale Jirousovi, když byl zrovna náhodou propuštěný, půjčoval jsem na pivo, protože v každé dobré české trafice prodávali rýmované omalovánky a leporela pro dětičky od jistého Petra Karmína. Kohoutky svobody ze šedesátých let, příliš prudce zavřené, zrezly. Muselo se proutkařit. Jezdilo se stopem na Moravu. Hodně se chodilo. Hodně se sedělo. Spalo se málo, spala země česká. Ó ta divoká léta sedmdesátá…