Ó ty vire virility!

Z toho titulku mám radost. Zní mnohem líp takové zvolání než třeba Ó ty bacile chlapáctví! (Jak by se to dalo případně přeložit.) A komu patří ta apostrofa? Fidelu Castrovi.

Samozřejmě že život a dílo tohoto seňora je causa zcela nevhodná pro fejeton. Spíše by to vydalo na soudní spis. Ale…

Ale proč tomuto fenoménu havanské mužnosti v různých údobích svého života podlehli slovutní muži pera, filozofové, romanopisci a básníci a pěvci z jiných krajin? Jmenovitě třeba Jean-Paul Sartre, García Márquez nebo Pavel Kohout.

Francouzský existencialista uvítal kdysi velkého Povstalce s plno­vousem ve své knize Uragán nad cukrem. Pavel Kohout ho zhruba v téže době oslavil nezapomenutelnou (leč zapomenutou) písní. Byla taková doba. Cuba sí, Yanqui no!

Když pak majitel „ostrova svobody“ blahopřál majiteli šestiny světa k záchraně socialistického pořádku v Československu roku 1968, revidoval své oslnění jak Sartre, tak Kohout, jen Márquez nedokázal Castrův stín setřást.

Už proto, že autora Sto roků samoty jako spisovatele obdivuji, často jsem přemýšlel, kde se oslnění Fidelem Castrem vzalo.

Jakousi odpověď jsem našel v ochotně půjčovaných deníčcích mladých Kubánek. Na jejich tvářích jsem odlesk Fidelova samčího slunce mohl pozorovat v sychravém klimatu a smradu štětínských papíren a v bílém prachu zakarlovarských kaolinek.

Moje žena v těch nehostinných místech učila mladé Kubánce a Kubánky česky. Byli z těch šťastných, vybraných za odměnu, aby nám internacionálně pomohli k „prohloubení hospodářského růstu“ a sobě k nákupu chladničky, nebo dokonce motocyklu. Po třech letech práce u nás si to (snad) mohli odvézt domů.

Kypré i útloúdé Kubánky si nalepovaly do skříněk ve svých ubikacích portréty usměvavého vůdce ve strohé, ale slušivé vojenské košili. Vystřihovaly je z ilustrovaného časopisu, který jim chodil z Havany poštou.

V nočních stolcích pak mívaly sešity formátu A4, jakési památníčky s Castrovými výroky a fotočkami z jeho dětských a jinošských a chlapáckých let. Zvláště jedna mi utkvěla: osmiletý Fidelito s flobertkou…

„U nás si holky lepí do sešitu fotky populárních zpěváků nebo herců – a vy tohohle,“ podivila se jednou moje žena. „To nemáte na Kubě nějakého krásného zpěváka, který se vám líbí?“

Mléčně kávové a čokoládové Kubánky se rozchechtaly: „To máme! Ó jé!“ A pak se zamyslely: „Ale Fidel je muž. Opravdový hombre!“

A bylo to. Vir virility. Vír virility.

Silný hlas, silná ruka a silný doutník. David, který se postavil americkému Goliášovi.

Výrazná image, výrazné lidové vystupování doma a výrazný nepřítel za humny: Yankee, bohatý soused za vodou.

Mohl tenhle vir zapůsobit na filozofa (třeba Sartra), na umělce (třeba Márqueze) podobně jako na baličku papíru ve Štětí (třeba Carmencitu) nebo na drtiče kaolinu v Božíčanech (třeba Miguela)?

Ptám se tak sám sebe teď, v horkém létě, když vidím na obrazovce slovenské novinářky a novináře z klubu „Za pravdivý obraz“, oslněné virilitou Vladimíra Mečiara.

Když vidím kubánského vůdce na madridském summitu hlav iberoamerických zemí.

Když ho vidím ve slušivé uniformě na čestné tribuně při zahájení olympijských her.

Dívám se, divím se a moc kouřím. Kutnohorské petry. Havanské ligeros, které jsme kdysi s básníkem Petrem Kabešem hulili až do roztrhání plic a zčernání záclon, nám už Fidel Castro neposílá.

Dobře nám tak.

1. srpna 1992