Rychlé špunty a pěkná, pomalá práce podzimu

Za tohle táhlé vzpomínání nemůže listopad, i když se (ve Zdicích) brodím v listí jako Seamus Heaney ve Wicklow. Ale ten se brouzdal „plevami, těmi vysátými motolicemi podzimu…“ Za tohle táhlé vzpomínání může Nobelova cena. Pro malé národy je Nobelova cena za literaturu na chvíli velkou cenou národní hrdosti. Nobelovu cenu za literaturu si někdy v ten den prožijí i ti, kterým je literatura ukradená, a co se týče Nobela, je jim bližší dynamit než poezie. U Irů je to s láskou k poezii a k dynamitu tak půl na půl.

Seamus Heaney je Ir jako poleno a s irským podzimem má své zkušenosti. Ty jeho básničky jsou samá hlína a tráva a hlohy a buk­vice a žaludy. Sychravo. Aby si prodloužil léto, odjel v říjnu do jakési řecké vesnice, a tam ho ta zpráva zastihla. Představuji si, že zrovna držel v ruce stopku uzu, té řecké anýzové kořalky, která vás buď nadosmrti přivolá, nebo vás nadosmrti zažene. Představuji si, že neumí řecky, ale když v televizorku nad barem uviděl svou fotografii a uslyšel slovo Nobel, tak trochu uzu vybryndal a pochopil, že jeho dovolená končí. Musel honem domů. Irové ho ponesou z nádraží na ramenou…

Představovat si můžu, co chci, ale vy asi chápete, že na článek to nestačí. Zavolali mi z jedné redakce.

„Máte štěstí,“ povídám světácky do telefonu. „Docela náhodou Seamuse znám. Setkali jsme se na jednom večírku.“

V redakci zajásali. Ale jen na chvilku. Pak správně usoudili, že tohle setkání se jako článek k udělení Nobelovy ceny nehodí.

Nejsem fízl, ani internovaný.
Vnitřní emigrant, mám delší vlasy
a víc přemýšlím: záškodník,
který unikl masakru,
nasadil si obranné zabarvení
kmenů a kůry a každý závan
zmrazí ho až do kosti.

To je úryvek z básně, kterou Heaney napsal ve Wicklow, ale mně připomíná „galapárty“ v jednom americkém městě. To město hostilo kdysi asi týden básníky ze všech koutů zeměkoule. Na jeden večer sem zavítal i Czesław Miłosz, vzácný muž, který byl už tehdy majitelem Nobelovy ceny – a také Seamus Heaney. Ten tu četl své básně a četl je tak, jak vypadal. Vypadal jako farmář, koneckonců na irském statku se narodil, byl podsaditý, rozcuchaný a řídce vlasatý, měl by mít hlínu za nehty, ale neměl. Po neslavnostním čtení poezie následoval slavnostní večírek. Protože každé důstojné americké město má svou malou kopii Kapitolu, odehrávala se párty právě tam. Protože v každé správné kopuli Kapitolu hnízdí vysocí úředníci, nechyběl ani krátký, úředně vtipný proslov. Protože večírky pořádané vysokými úředníky drží v otěžích jejich manželky, stoly se prohýbaly pod nákladem zářivé karotky, svěžího chřestu, křupavých stonků celeru a rakviček plněných špenátem. Protože k párty patří i ohnivá voda, podávalo se perlivé kalifornské. Podotýkám, že pouze ono. Za hlasitého jásání dam vybuchovaly ještě hlasitěji „rychlé špunty“ dovezené ze slunné Kalifornie do (tehdy) pošmourného – nebudu jmenovat. Číšníci baletili mezi stovkou hostů a víno v láhvích šumělo jako z velké dálky Niagára. Bylo to dobré víno. Ohromně šumivé ve sklenici i v útrobách. Bylo to víno dobré jako důkaz lásky. Takové víno by měl dobrý manžel pít se svou manželkou, když je těhotná – moc se na to své budoucí bejby těší, ale přece jen má chuť se drobátko nezávadně rozšoupnout. Zrovna jsem na to myslel, když mi někdo zezadu poklepal na rameno.

„Tváříte se neamericky otráveně,“ řekl. „Já jsem Seamus Heaney.“

„Já vím,“ řekl jsem. „Bylo to pěkné čtení.“

„Tak položte tu zatracenou šampusku a já vám ukážu pěkný výhled.“

Dovedl mě k oknu. Stáli jsme zády k hlaholícímu sálu. Před námi mlčely nízké lesy. Heaney sáhl do náprsní kapsy saka a v ruce se mu objevila placatá láhev v koženém pouzdru. Pěkná práce. Odšrouboval stříbrný uzávěr a vyskočil džin. Třídecový džin irské whisky. Chvíli mezi námi koloval. Chvíli jsme si o něčem povídali, nejspíš o Dylanu Thomasovi. Za zády nám třaskaly rychlé špunty a před námi krajina pokojně shazovala barevné listí. Byla to pěkná, pomalá práce.