Stylové masáže

Zatímco novináři hájí právo zamlčet svého informátora, aby ho neuvedli v nebezpečí, já Elišku klidně prásknu. Elišce je sotva pětadvacet, má teplé oči, obratné ruce a hlas tak chlácholivý, že by mohla tišit neklid v hřebčinci.

Bezmála čtyři týdny Eliščiny prsty laskaly mé chodidlo a kotník tak zaujatě, jako by z její strany šlo o něco víc než o rupturu lýtkového svalu a distorzi kotníku z mé strany.

Chytrému napověz: Eliška je vrchní rehabilitační sestra v jistém špitále. V Příbrami.

„Točí se vám hlava,“ pravila jednou při ranním cvičení, „tak toho necháme. Jděte k nám a uvařte si silný kafe.“

„S panákem?“ zažertoval jsem.

„Třeba, když vám to zvýší tlak. Záleží na tom, jaký máte životní styl.“

Když jsem si pak, uvažuje o tom, jaký mám životní styl, vařil v „sesterně“ kafe, padl mi zrak na vysvědčení, které leželo na stole. Nebylo Eliščino. Patřilo neznámé maturantce ze Soukromé školy životního stylu. Tak se ta škola jmenuje a takovéto předměty se tam vyučují: nauka o těle, fyziologie, teorie masáže, přírodní zdroje, technika masáží, akupresura, kondiční cvičení – a pár podobných nauk a praktik.

Vylekal jsem se. Tak tohle je životní styl? Péče o tělo, potažmo o zdraví, jistě k modernímu životnímu stylu patří, ale fakt, že maturitní ročník školy životního stylu nemá jediný předmět z oboru „péče o duši“, mě překvapil. Asi jsem beznadějně staromódní, ale fitcentrum mi připadá stejně důležité jako veřejná knihovna.

Svalovec Schwarzenegger je bezpochyby v USA i za vodou populárnější, než kdy býval třeba spisovatel Faulkner. Však také kulturista Arnold obědval s Rony Reaganem každý týden, zatímco William Faulkner dostal pozvání na soukromou večeři s prezidentem Kennedym jen jednou – a takto se mu z městečka Oxford (stát Mississippi) poděkoval:

Vážený pane prezidente,

velice si vážím Vašeho pozvání na večeři, ale nečekejte mne. Sarah, mou černou kuchařku, by velice mrzelo, kdybych dal Bílému domu přednost před jejími báječnými prasečími nožičkami s fazolovou kaší. Jistě přijmete mou omluvu s pochopením.

Váš William Faulkner

Tuto informaci nemám z četby. Hrdě mi obsah dopisu převyprávěla stará čiperná paní v jednom zastrčeném baru právě v tom Oxfordu (stát Mississippi), kam jsem se jel kvůli Faulknerovi podívat.

„Jo, Bill, ten měl styl,“ povzdechla si. „Žádná Ballantine’s nebo Black and White! Pěkně se džbánkem si k nám jezdil na koni pro řádnej selskej čepovanej bourbon. A chtěl ho nalít ode mě, protože jsem tenkrát byla čipernej, mladej žabec.“

Tak tohle je pro mě také životní styl. K modernímu životnímu stylu nepatří cigareta. Ctím to a v místnostech, kde se nekouří, prostě nekouřím. Zato všude tam, kde se kouří, hulím, avšak vyžaduji časté větrání a například kouř z levných doutníků nebo čoud z nelevných aromatických lulkových tabáků doslova nesnáším.

Tak jako tak, kouření není zdravé. Winston Churchill řekl: „To je hrůza. V novinách teď pořád píšou o škodlivosti kouření. Měl bych asi přestat číst noviny.“

Tohle mám z četby. Z četby znám také tenhle roztomilý zlepšováček: „Mesmilgrand kouřil ve dne i v noci, dalť si zhotoviti druh lulky vlastního vynálezu, z níž mohl kouřit i při spaní.“ (Barbey d’Aurevilly: Hostina atheistova)

Ale abych se vrátil do špitálu. Šlapal jsem ve cvičebně na rotopedu, lýtko sílilo, ale dechu ubývalo.

„Vy máte problémy s kouřením, že jo,“ všimla si Eliška.

„Ano,“ přiznal jsem, „zvlášť když mi dojdou cigarety.“

Eliška chápavě přikývla (podobných špitálních fórků slyší denně tucty) a vrhla se mi na lýtko. Je to už takový její životní styl.