Ošklivost bez závoje

První pražský striptýz s lidskou zadní tváří, pokud si vzpomínám, měl svůj stánek ve Varieté ve Vodičkově ulici. Nesl eufemistický název Krása bez závoje…

Striptease Chicago, knížka povídek Jana Nováka, si na eufemismy nepotrpí. Pohled na určitou vrstvu české chicagské komunity, kterou autor potkával na gulášovce a plzeňském ve Sparta klubu na Cermak Road nebo o kus dál v pivobaru U Čtyř stehen, je vždy ironický a místy sarkastický až krutý.

Že si Jan Novák to „dusno“ tak docela nevymýšlí, poznal i můj límec. Pár emigrantských drsňáků mě za něj U Čtyř stehen popadlo: „Fuck you, ty komouši!“ Proč to? Ale došla řeč na čerstvě a slavně přistěhovalého Matušku a já jsem hrdě a pivně prohlásil, že „Waldu nežeru“.

To jsem neměl dělat. „Walda, to jest vlast v prášku.“ Vysvětlil mi Novák v povídce Erotický dusno.

Honza byl holobrádek mezi ostrými hochy, když si vyboxoval a vypsal pověst „rozzlobeného mladého muže“ v české vísce Chicaga zvané Cicero. Snad o to ani moc nestál. Spíše hledal pomocí slov a cizích příběhů svou totožnost a svůj obraz ve vypouklém zrcadle česko-americké reality.

„Amerika je nádherná země. Restauracemi se občas mihnou pečení vepři a přesolené buráky tu mají zadarmo. Gratis jsou také sny a poluce a smutnej déšť…“

Když mě provázel dějištěm svých povídek, už psal jen anglicky a už měl v chicagském literárním mraveništi své chodbičky a v tichém cípu Chicaga, kde stojí pár architektonických lahůdek Franka Lloyda Wrighta, i svůj vlastní dům s pracovnou a patiem, kde mohl psát, když ve Větrném městě zrovna nefoukalo.

Ve čtyřiatřiceti měl na kontě kromě pěti divadelních her i dva romány. Vše sepsáno v jazyce, kterým by si ještě v patnácti sotva dokázal poručit zmrzlinu.

Bylo mu patnáct, když ho, pubertálního kolínského básníka, „unesli“ rodiče z města břeskných dechovek do utečeneckého tábora v Traiskirchenu, kde strávil rok „mezi štěnicemi a rvačkami na kudly“, než konečně rodina přeplachtila oceán do otcovy zaslíbené Ameriky.

Tady v Chicagu se poprvé setkal se „surrealistickým českým dialektem“, propletencem češtiny a angličtiny. „Doma jsem mluvil, četl, psal a v noci snil – česky. Angličtina byla jazykem mého denního života, školy, imigračního úřadu a dohadování s policajty na zadním sedadle jejich kár. Trvalo několik let, než se stala oficiálním jazykem mého podvědomí – pak už i Češi v mých snech mluvili anglicky. Dokonce bez akcentu!“ vzpomíná.

To byla asi ta chvíle, kdy se Novák, který měl co říct o Americe, změnil v Novaka, který má co říct Americe. Vyzná se v ní a Chicago má v uších. I se zavázanýma očima, když ho to popadne, dojede auťákem k tomu baru, který ani na mapě města není. Ale je tam blues a na podlaze piliny a bělovlasí černoši tam trsají jako zamlada – a jako tehdy na podzim v sedmaosmdesátém. Nevím už, jak se to tam jmenovalo, ale za límec mě nepopadli a nevyvedli, i když jsem podupával a přitleskával určitě mimo rytmus.

13. srpna 1992