Člověče, nezlob mě

Asi tak před rokem jsem na tomto místě podal zprávu z jednoho městečka. O tom, jak moji dobří sousedé hrávají v hostinci Člověče, nezlob se neboli „hru na doudu“. Totiž: kdo v Člověče, nezlob se prohrál, musel si narazit srolovanou rádiovku přes uši, aby vypadal… no jako douda.

Za ten rok se toho u nás hodně změnilo. Například rakovnické pivo vystřídal Staropramen. Taky desítka. A starosta je po volbách jiný. Taky ODS. I svět je zase o kus dál. Například mordování v Bosně vytlačila z obrazovek krvavá řež v Čečensku.

Do takového světa hra na doudu nepatří. Když si berou figurky statní pětatřicátníci po celodenní podnikatelské dřině, nevypadá to dobře. Nevzbuzuje to důvěru v úspěšnost jejich podnikání. Ostatně Člověče, nezlob se jednoho dne ze stolu zmizelo a víc se neobjevilo.

Objevilo se ale něco jiného: ruční zbraně krátkých hlavní, různých ráží a estetického provedení. Prostě bouchačky. Moji milí sousedé se ozbrojili. V hostinci sedají ke krbu v zapnutých bundách – a ty bundy jsou podivně vyboulené. Něco pod nimi je. Horoucí srdce a na kšandě chladný kov.

V tomhle salónu bohužel chybí nad barem nápis:

„Gentlemani, odložte své zatracené kolty na hák!“ Jo, kdyby tam visely, hned bych si jednu bouchačku vypůjčil a zkusil ji rozebrat. Pietně a se vzpomínkou na majora Šrauta, kdysi legendu vojenské katedry Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Ó, jak ten na mě chutě a láskyplně řvával při rozborce a sborce samopalu SA-58. „Šrut! Co to vidím?! Člověče, vy snad máte osm rukou jako ten indickej Buddha! A všechny se vám klepou!“

Dávno již tomu. Na západní frontě klid. Armáda bojuje teď jen o prestiž, a tak lid český vzal zbraně do svých rukou. Ale co. V pokojném Švýcarsku má prý každá ves domobranu tvořenou z milých sousedů. A dostává od státu dokonce tanky!

Nápad rozvádět nebudu, ale dávám ho ministru obrany k úvaze. Moc bych se za pár tanků pro naše klidné městečko přimlouval. Už pro ten pocit klidného posezení u piva. Tank se totiž do hospody nevejde.