Magor vnoučatům

Ve vykropeném domečku
svěcenou vodou…
… Holčičky tiše spí
do jejich dechu mísí se   poklidné chroupání.
To beran spásá pod okny
rozkvetlý heřmánek.
Tak nějak zlatý věk
vypadal asi.

Cituji útržkovitě z Domu s modrým beránkem, Magorovy labutí písně, dobou a místem vzniku (1982–1984, káznice Valdice) svázané s verši a prózičkami v „pasekovském“ vydání knihy Magor dětem. Byl jsem v tom domku tehdy, Františka mi něco malovala, Martička se dívala a Juliána, jejich máma, mě poslala na poštu pro balík z ciziny, protože byl těžký.

Nebyl. Obsahoval dětské šatičky a střevíce a nějaké delikatesy, které se nehodily k bramboráku. Bramborák k obědu chystala Juliána a balík schystal neznámý dárce ve Francii. Hodil jsem ho na kárku. Kárka drkotala vesnicí, vlastně Říší, a pár babiček vykouklo ze vrat a usmívalo se, protože poznalo, kam s tím drkotám. Slunce do toho svítilo a studilo, na dvorech pukaly krunýře ořechů. Bylo ztichle a poklidně. Jako v těch básničkách a pohádkách pro Františku a pro Martu, které jejich táta, ten výtržník a virválista a „komunismu mnich“ psal v kriminále. Do dopisů domů.

A teď je z těch dopisů knížka. Vzal jsem ji s sebou v neděli odpoledne na pivo. Četl jsem ji U Bohouše a bylo pěkně a smutně. Čas nad ní plynul jako ta boží voda, jako čas. Hrome, to to uteklo. Tak jsem zaplatil a donesl tu knížku své vnučce, ke které jsem mezitím nějak přišel…

Když bude zlobit, ukážu jí i Magora a řeknu: „Tohle je, Aničko, pan spisovatel Jirous. Žádný Magor!“

„Aha,“ pochopí bystré vnouče – a dá si knihu od toho magora podepsat.

2. dubna 1992