Víno je příběh

Častěji brali jsme do rukou sklenici vína než pero.

Jaroslav Seifert – Všecky krásy světa

Víno je rosa bohů a stalo se pitivem pozemšťanů. Říkalo se, že víno je nápoj básníků, ale polykal ho se stejnou chutí Francois Villon i biřicové, kteří ho hnali od města k městu. Nebo z krčmy do šatlavy.

Když chce mít básník jistotu, že vína bude mít vždycky dost a žádný biřic mu sklenici z ruky nevyrve, založí si sám vlastní vinici. To udělal Tom O’Grady.

Tom O’Grady je americký básník a vinař a překladatel Jaroslava Seiferta. To jde dobře dohromady. Na začátku osmdesátých let přijel do Prahy, aby tu v antikvariátech objevoval staré Seifertovy básnické sbírky, a při té příležitosti objevil mladé šedé burgundské.

Bohužel třeba dodat: Tom O’Grady přiletěl v lednu z tabákové Virginie do zakouřené Prahy a při nočním putování narazil na smog a sychravý mrazík – a přišel o hlasivky.

Až po letech se ozval. Prostě nabyl hlasu.

Dear Pavel,

víno není nápoj, víno je příběh a obsahuje v sobě, když mu to dovolíme, i něco z příběhu našeho života.

Tak teď na svém kamenném statku ze 17. století, nazvaném podle staré irské lidové písně Růžová chaloupka, vzpomínám na Prahu. Jak jsem přišel o hlas (a to jsem měl příští den číst své verše na American Embassy), jak jste mě s Jardou protáhli nočními uličkami města za nějakým přítelem doktorem do nemocnice, kde to vypadalo a smrdělo (alkoholem a močí) jako v Dantově pekle.

Celou cestu nás někdo sledoval. Vzpomeňte si. Smáli jste se, že KGB je všude. Omyl! FBI je všude! Totiž nedlouho po návratu do Virginie mě na statku navštívili tři dobře oblečení pánové a diskrétně mi ukázali placku FBI. A zdvořile se dotazovali, co jsem dělal ten a ten den, vlastně noc, ve špitále na Karláku. Jaké mi tam dávali drogy, respektive jaké drogy jsem já dával jim. Fucking business! Svět byl tehdy prošpikovaný tajnou policií a veřejnou blbostí!

Ale už je to za námi a vinice mi letos pěkně urodila. Proto vlastně píšu. Abych Vás pozval s Jardou, nejlíp tak začátkem června, do Rose Bower na víkend.

Jak vás znám, sobota bude bouřlivá a spontánní, proto neděle už musí být promyšlená. Představuji si takovou pozdní snídani (brunch) s houbovou omeletou a jižanskými párečky a slaninou, která na pánvi musí zachřestit a svinout se do ruličky. K tomu budu podávat dopolední lehounké bílé. Odpolední piknik vidím na kamenném patiu: nebojte se ovoce – ke grilovaným kohoutům à la New Orleans. A ovšem mé rosé, které přitahuje slunce…

Večeře už může být prostá, ale sytější. Co byste řekli stejkům na dřevěném uhlí? A po nich konečně přijde suché červené víno. Záleží na počasí. Bude-li teplá noc, doporučuji lehké červené, bude-li chladněji, sáhneme po těžkém.

Snad nemusím dodávat, že všechna vína mají vinětu The Rose Bower a že ta bílá budu rozlévat do vysokých, úzkých sklenic, aby strměla nad talíři a nenatáhla do sebe sice líbeznou, ale vtíravou chuť masa, a že ta červená budou opalizovat v širokých, nízkých pohárech, aby se plocha vína rozprostřela a vydechovala svůj jedinečný buket… ach.

By the way, dýchání vína je velmi důležité. Staré italské přísloví říká: „Včerejší víno uchovej pro zítřejší přátele.“ Proto láhve odšpuntuju a nechám je dýchat už den před vaším příjezdem.

Ale koukám, že jsem se moc rozpovídal o sobě, vlastně o vínu. Proto končím. Je čas, abych přiložil ucho k sudům.

A co vy? Co je nového na vaší, teď už svobodné, vinici? Co děláš? A co teď dělá Jarda? Líbám čtenářky Seiferta, dívky z Prahy.

Tvůj Tom

Milý Tome!

Díky za pozvání a za dopis. Moc jsem si na něm pochutnal. Pokud jde o tu naši svobodnou vinici, tak Jarda už není primátorem matičky Prahy, ani šéfredaktorem Playboye, nýbrž doufám zase spíše sám sebou. A já? Já jsem ti právě teď ukradl dobrou půlku fejetonu. Jsem zvědav, jestli to hoši z FBI vypátrají. Zdravím je.

Tvůj Pavel