Opařený, ale šťastný

Tak Silvestra 1996 mám za sebou, říkám si, to je dobré, neboť shlučovací povinnost vypsaná na tento den je mi protivná. Představa, že bych měl lokat sladké šampáňo z kolující láhve na Václavském náměstí dlážděném střepy, mne děsí.

Uskakovat před pšoukajícími dělbuchy a radovat se ze světlice, která vzápětí nějakému chlápkovi na chodníku propálí šusťákovou bundu, mi připadá nedůstojné. A to nemluvím o psech.

Máme dvě. Jsou to fenky po meči i po přeslici z urozených rodů, i když na to nevypadají. Původní gen mají tibetský. Rachot modlicích mlýnků buddhistických mnichů, to je tak asi decibelová míra pro ně únosná. V kanonádě silvestrovských petard a vietnamských ohňostrojů jedna z našich čubiček jata hrůzou noruje v peřinách a druhá tančí. Jde o takzvaný tanec svatého Víta, neboli, pravil veterinář, o příznaky epilepsie.

Už kvůli nim trávíme Silvestra za utěsněnými okny v kruhu psím. Jen aby se neřeklo, před půlnocí (tichounce) otevřu láhev suchého sektu na přípitek.

Tak Silvestra máme za sebou, to je dobré, říkám si, do konce milénia už jen třikrát, a pak zase piánko, euforie vyšumí, hysterie vyprchá a všechno začne opět od nuly. Vlastně od tří nul…

A Silvestr tisíciletí? To už mám vymyšlené. Tu slavnou noc strávím v Koněpruských jeskyních, termosku s grogem, spacák a baterku s sebou.

Prý přeháním. Ne, jen se pokaždé ptám, proč mám slavit svátek jakéhosi Silvestra, když osobně žádného neznám (ani toho Stalloneho) a když každý z nás má zkušenost, že nejlíp se vydařil a nejdéle protáhl právě ten večírek, který nebyl plánovaný? Který se neočekávaně přihodil.

Na jeden vzpomíná moje žena, i když na něm nebyla. Na letopočtu nezáleží, venku byl prostě ošklivý zimní husákovský večer. Tak jsme si řekli, že si uděláme pěkný domácí večer. Já dojdu pro uhlí a ona uvaří kotel rajské polévky se sýrovými knedlíčky.

Jen tak v bačkorách sešel jsem ze čtvrtého patra do sklepa, naplnil dva uhláky a jen tak z rozmaru, nebo snad abych se ujistil, že se nic nezměnilo, že venku je stále ošklivý zimní husákovský večer, odemkl jsem domovní dveře a vykoukl na ulici. Prázdnou Sázavskou kráčel Magor zvaný Jirous, byl dohola, a to znamenalo, že kráčel zrovna z kriminálu. Jirous zvaný Magor byl tehdy uměnovědec, undergroundový teoretik a protisocialistický výtržník. Dnes je básník, undergroundový praktik a protikapitalistický výtržník. Když mě potká, řekne „puč mi stovku“, tehdy, když mě spatřil, řekl „poď ke Žluťákovi“. Je to kousek. Tak proč bych se na chvilku nestavil? V přízemním bytě pokulhával Hrubý, zvaný Žluťák. Žluťák zvaný Hrubý byl tehdy recepční v hotelu Kriváň a míval v každou noční i jitřní hodinu pod recepčním pultem pivo a becherovku pro estébáky a pro kamarády. Dnes je hercem Divadla na tahu a prodává vonná thé v jedné staroměstské čajovně. Pivo a becherovku pod pultem nemá ani pro kamarády (to by mohl), ani pro policajty (to už nemusí).

Tehdy v tom přízemním bytě čekalo na navrátilce z kriminálu hodně přátel a z uvítání se vyvinul pořádný mejdan. Naštěstí naneštěstí si z té noci nic nepamatuju.

Nastalo pěkné zimní husákovské poledne, když jsem se v bačkorách konečně šoural domů. Nohy těžké, hlava jasná. Vynesu do čtvrtého patra dva uhláky a hned ve dveřích se hlasitě dožaduji své polévky. Byl to trik: chtěl jsem tak rafinovaně naznačit, že nic hrozného se přeci nestalo.

Mlčky postavila hrnec na sporák a gestem mě pozvala ke stolu. Polévka voněla a žena mlčela. Ten kotel horké rajské polévky se sýrovými knedlíčky ke mně nesla nekonečně pomalu a pak mi jej nečekaně rychle obrátila na hlavu. Zůstal jsem jako opařený. Ale šťastný!

Byla taková doba. Vážili jsme si domova. Venku se zavíralo a sem tam pouštělo. Má žena teď po létech na ten večírek vzpomíná ráda. Nerada vaří.